Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek X směřující proti usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále k popření principu zákazu svévole v rozhodování.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky H. O. proti postupu Okresního soudu v Břeclavi, o návrhu na zrušení §314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád) a o návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Stěžovatelka napadla postup Okresního soudu v Břeclavi, který neprojednal její včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, z toho důvodu, že se ústně při výslechu práva podat odpor vzdala.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. S. směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítané porušení svých základních práv (konkrétně vlastnického práva a práva na spravedlivý proces) spatřuje především v procesním postupu obecných soudů v průběhu dokazování, když neprovedly "vysoce relevantní" důkazy navrhované stěžovatelem (zejména revizní znalecký posudek či důkaz kárným spisem Komory auditorů ve věci kárného řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi řízení) a dostatečně se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a argumenty.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Ministerstvo obrany proti rozsudku Nejvyššího soudu. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, založená na argumentaci, že tato je součástí pozemků ve vlastnictví žalobce, pana E.S. Dovolací soud shodně s nižšími obecnými instancemi uzavřel, že v případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, nejde o stavbu z hlediska občanskoprávního. Vzletová a přistávací dráha jako součást letiště představuje pouze zpevnění povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně pozemkem a stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. dvěma rozdílnými věcmi, které by mohly mít na sobě nezávislý právní režim či osud; nelze je od sebe oddělovat, např. samostatně převádět.