Porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny

Dne 26.4.2016 Ústavní soud vydal rozhodnutí ve věci kosovského občana Skendera Bojku, který byl soudy odsouzen za střelbu na policisty ke čtyřem letům vězení. Do domu Skendera Bojku vtrhli v noci policisté útvaru rychlého nasazení. Ten z obavy, že se jedná o zloděje, začal střílet přes dveře. Ústavní soud nyní rozhodl, že odsouzením stěžovatele soudy porušily zásadu presumpce neviny a právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel obecným soudům zejména vytýkal, že v rozporu se zákonem posoudily jeho jednání jako trestný čin vraždy, ačkoli jednoznačně naplňovalo znaky putativní nutné obrany. V souvislosti s tím stěžovatel dále namítal, že výstřelem do uzavřených dveří bránil domnělému útoku skupiny v dané chvíli neidentifikovatelných pachatelů na svou osobu, jakož i na svou manželku a tři nezletilé dcery, jež se v dané chvíli nacházely v domě, a vystřelil v okamžiku, kdy tento útok trval. Podle stěžovatele bylo tudíž namístě posoudit jeho jednání podle zásad o skutkovém omylu pozitivním o okolnosti vylučující protiprávnost.

Právo na svobodu projevu dle článku 10 EÚLP a jeho limity

V říjnu 2003 byl ve švýcarském týdeníku publikován článek pod názvem Tragédie na mostě v Lusanne – verze zdivočelého řidiče – výslech šíleného řidiče. Článek publikoval profesionální novinář Arnaud Bédat. Obsahem článku bylo trestní řízení s motoristou M.B., který vjel svým vozem mezi chodce a pak s autem skočil z mostu v Lausanne. Při nehodě zemřeli tři lidé a osm bylo zraněno. 

Nejenže Bédat publikoval utajované informace z trestního řízení, ale taktéž tyto informace zabarvoval. Vytvářel tak předem své vlastní soudy, které byly v rozporu s několika dalšími právními zásadami, a to především se zásadou presumpce neviny. Z tohoto důvodu švýcarský státní zástupce zahájil proti Bédatovi trestní řízení. Po zahájení trestního řízení bylo zjištěno, že Bédat se k utajovaným dokumentům dostal tak, že jeden z poškozených v případu vyrobil fotokopie dokumentů ze spisu, které ztratil v obchodním centru. Neznámá osoba pak fotokopii přinesla do kanceláří časopisu, který poté publikoval Bédatův článek. Dne 23. ledna 2004 odsoudil vyšetřující soudce v Lausanne novináře Bédata k jednomu roku podmíněně, odvolací soud rozsudek změnil na pokutu ve výši 4000 švýcarských franků. Bédat se bez úspěchu odvolal ke kasačnímu soudu a podal stížnost k federálnímu soudu. Stížnost byla zamítnuta, neboť dle švýcarského trestního řádu je zveřejnění trestních spisů nebo jejich částí trestné. Bédat se následně obrátil na ESLP, aby zhodnotil, zda došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu a slova.

Určení příslušnosti soudů v přípravném řízení

Dne 19.4.2016 Ústavní soud vyhlásil nález, kterým postavil na pevno pravidla určování příslušnosti soudů v přípravném řízení a jasně vyloučil protiústavní praxi krajských a vrchních státních zastupitelství vybírat si vhodný soud a soudce, který rozhodne o jejich návrzích k provedení úkonů v přípravném řízení (tj. zejména o návrzích na vazbu, odposlechy, domovní prohlídky atd.).

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu sztátního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli (dále jen „jednací řád“), a v souvislosti s tím posoudil napadená ustanovení z hlediska úpravy příslušnosti soudů v přípravném řízení. Dle Ústavního soudu je nutno zejména respektovat čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Jestliže pak zákonodárce svěřil kompetenci k vymezení příslušnosti soudu i soudce výhradně zákonu, vyloučil tím sekundární úpravu (včetně jednacího řádu). Právní úprava činnosti státního zastupitelství pak v žádném případě nesmí bránit naplnění práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LZPS.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve věci není sporu, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu o převodu Nemovitostí s p. H. v dobré víře, že jedná s vlastníkem Nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí, v němž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti a ani z jiných okolností nevyplývalo nic, co by dobrou víru stěžovatelky narušovalo. S vedlejší účastnicí a jejími tvrzeními byla podle ústavní stížnosti stěžovatelka poprvé konfrontována až v době po uzavření předmětné smlouvy a poté, kdy bylo její vlastnické právo již zapsáno do katastru nemovitostí, když byla stěžovatelka kontaktována vedlejší účastnicí s tvrzením, že ona je ve skutečnosti pravým vlastníkem Nemovitostí, které zdědila po p. Z., a že podpis na kupní smlouvě uzavřené mezi p. Z. a p. H. je padělaný.