O projektu

Úvodní slovo a historický exkurz k právu na spravedlivý proces

Tento projekt si klade za cíl přiblížit široké veřejnosti pojem práva na spravedlivý proces, jeho vývoj a obsah, s důrazem na jeho aplikaci v současné právní praxi.

Na úvod je nutné poznamenat, že česká právní úprava trestního práva, obsažená převážnou měrou v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku ani v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestním řádu) nezná slovo „spravedlivý proces“ až na jedinou zmínku v § 28 odst. 4, který se věnuje právu na tlumočníka.

Stejně tak ani ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, či Ústavní zákon č. 2/1993, Listina základních práv a svobod výslovně o spravedlivém procesu nehovoří. Tento, pro mnohé spíše detail, je dle našeho názoru příznačný pro obtížný zrod práva na spravedlivý proces a jeho uplatňování v praxi.

Pojetí toho, co je spravedlivé resp. toho, jak má proces vypadat, se vyvíjelo v průběhu historie, což budeme ilustrovat na níže uvedeném stručném přehledu. Připomeňme boží soudy, ordály, kdy o vině či nevině rozhodovaly přírodní síly a jejich (církevní) výklad, kdy veřejnými žalobci byli církevní funkcionáři. Příkladem za všechny může být ordál rozžhaveným železem: obviněný musel přejít bosky po dvanácti rozžhavených radlicích a jeho vina se určovala dle toho, zda se spálil a jak se rány hojily. (Tento typ ordálu byl využit například v procesu s údajnými atentátníky na knížete Soběslava v roce 1130 n.l. – šlechtici Křivosudem, Vacemilem a Jindřichem. Všichni dopadli neslavně, neboť se popálili a kat je následně jako vinné sťal na pražském tržišti).

Období českého stavovského státu běžně datované od konce husitství do bitvy na Bílé hoře v roce 1620 s sebou přinášelo nové pohledy na trestání. Ordály se již přestaly používat. Dochází k rozvoji trestního práva a odklonu od jeho původního soukromoprávního pojetí. Odstrašující je zejména pojetí trestů, kdy trest smrti je velmi běžnou součástí procesů – byly také rozšířeny jeho formy od zahrabání čarodějnic zaživa přes upálení žháře či lámání kolem za násilné smilstvo. Trest není chápán jako forma nejen prevence či nápravy pachatele, ale jako exemplární a odstrašující příklad ostatním. V samých plenkách je také dokazování samotné.

Čarodějnické procesy ostatně probíhaly v následujícím období. Nechvalně proslulý je například Jindřich František Boblig z Edelstadtu, který má na svědomí upálení asi 100 „čarodějnic“. Metody dokazování byly velmi vágní: například pokud se podezřelá na požádání nerozplakala, bylo zřejmé, že se jedná o čarodějnici, neboť dle obecného přesvědčení neuměly ronit slzy. Za důkaz sloužila i tzv. ďáblova znaménka: skvrny či necitlivá místa na kůži, mateřská znaménka či jizvy. Je snadné uhádnout, že takové znaménko na sobě nesla téměř každá podezřelá. Velmi názorný je film režiséra Otakara Vávry, Kladivo na čarodějnice, který popisuje čarodějnické procesy na Šumpersku.

Temnou dobou pro spravedlivý proces je také období, kdy přiznání obviněného bylo považováno za korunu důkazů (ke které v rámci zákonné teorie důkazní muselo být přihlédnuto; šlo o opak našeho dnešního principu volného hodnocení důkazů). Přiznání bylo prostředky práva útrpného vynucováno: tereziánské právo rozeznávalo v rámci tortury mezi palečnicí, šněrováním rukou, španělskými botami, natažení na žebřík – skřipec či pálením těla na žebřících. Přiznání vyslovené při samotném mučení nicméně nebylo považováno za vážně míněné a proto nešťastník musel své přiznání zopakovat ještě před soudem (pokud se jej tedy po „vyšetřování“ vůbec dožil).

Neslavnou částí historie byly také soudní procesy padesátých let, v nichž obžaloba „tvořila“ důkazy, k postavení před soud stačilo obvinění z toho, že jako „trockisticko-titovští sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu vytvořili ve službách amerických imperialistů a řízení nepřátelskými západními rozvědkami protistátní centrum, podkopávali lidově demokratické zřízení, mařili budování socialismu, poškozovali národní hospodářství, prováděli špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do tábora imperialismu a zničili její samostatnost a nezávislost“1) s tím, že hlavními důkazy obžaloby (tehdejší terminologií žaloby) byly předem obžalobou sepsané či upravené výpovědi svědků, memorované výpovědi samotných obviněných či nicneříkající obecná konstatování. Doznání byla obviněným předem sepsána a ti byli pod nátlakem nuceni k jejich memorování a následnému přednesu u soudu. Jen někteří z obviněných se tomuto postupu, nátlaku a nelidským podmínkám vězení dokázalo vzepřít – za všechny jmenujme gen. Heliodora Píku.

Pokud jde o význam doznání pro komunistickou justici, uplatňovala se bohužel i u nás tzv. Vyšinského důkazní teorie. Andrej Januarjevič Vyšinskij se v roce 1935 stal generálním prokurátorem SSSR a proslul prosazováním doznání jako korunního důkazu. Vyšinského monografie Teorie soudních důkazů v sovětském soudnictví obhajující tuto teorii získala dokonce v roce 1947 Státní cenu SSSR. Jak je vidno, již zavržené teorie o významu doznání se v kruhu navrátily. Nic na tom bohužel nezměnila ani historická zkušenost ohledně praktik, kterými doznání bylo vynucováno. (I tyto praktiky, mnohdy v mnohem sofistikovanější podobě, ožily).

Příznačné bylo, že proces určitá formální pravidla dodržoval. Obvinění například měli své obhájce, měli právo posledního slova, konalo se řízení před soudem apod. Faktický význam těchto principů však zcela zmizel, kdy v rámci procesů byla zcela pošlapána podstata spravedlivého procesu i možností obhajoby. Příznačný je citát z března 1950, kdy Čepička v Národním shromáždění uvedl, že někteří advokáti stále „nechápou společenskou funkci právní pomoci, (…) jak pokročit od úzké obrany individuálních zájmů jednoho klienta k vyšším zájmům pracujícího lidu a našeho demokratického zřízení.“2), který svědčí o absolutním překroucení pojetí obhajoby, která ani neměla směřovat k obraně a reálné obhajobě obviněných. Příkladem nechť je opět proces se Slánským a spol., kdy obhájce dr. Bartoš uvedl k obhajobě R. Slánského a Margolia, že největší potíž obhajoby „spočívá v tom, že po stránce právní nelze podané žalobě čelit (…). Doklady ve spise obsažené (…) potvrzují bez jakýchkoli pochyb ve svém souhrnu skutkovou podstatu nejen té části žaloby, která se mých svěřenců bezprostředně dotýká, ale skutkovou podstatu žaloby vůbec. (…) Činy, kterých se Rudolf Slánský dopustil, jsou v zákoně ohodnoceny pouze jediným trestem, trestem nejvyšším, trestem absolutním, trestem smrti. Prosím soud, aby nesporné doznání Slánského zvážil jako okolnost polehčující při rozhodování o trestu.“3) Obdobně hovoří i ostatní obhájci například obhájce dr. Růžička ve vztahu k mandantům Ludvíku Frejkovi a André Simonovi uvedl: „jako obhájce jsem postaven před těžký úkol nalézt u obviněných alespoň něco, co by mohlo poněkud zmírnit trest, který jim oběma hrozí“4) .

Nikoho asi pak nepřekvapí, jakou podobu na sebe vzalo poslední slovo obviněných samotných. Například R. Slánský uvedl, že „rozsudek, jaký navrhuje státní prokurátor, bude rozsudek nejvýše spravedlivý za všechny ty strašlivé zločiny, které jsem spáchal. (…) Dopustil jsem se nejpodlejších zločinů, jakých se může kdo dopustit. Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konce svého zločinného života, než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“5)  Významnou roli v procesech padesátých let hrála manipulace veřejnosti a organizovaný tlak veřejnosti na „spravedlivé potrestání viníků“. Například výzva občanů z Radotína týkající se postupu soudu v procesu s Miladou Horákovou6) otištěná v deníku Rudé právo dne 4.6.1950 mimo jiné  žádala, aby viníci „byli přísně potrestáni tak těžkými tresty, jak těžká je jejich vina, ke které se sami přiznávají. Tito lidé, kteří svými činy sami vyloučili se z národa, připravovali naši smrt. Spravedlivý hněv nechť padne na jejich hlavu!“7).

Pozitivní, byť dočasný, obrat nastal v období rehabilitací. První vlna rehabilitací proběhla již od roku 1953. Druhá vlna rehabilitací nastala od roku 1962 a týkala se převážně vysokých komunistických funkcionářů. Rehabilitace generála Heliodora Píky, o kterou usiloval Píkův syn a jeho obhájce, dr. Váhala, se uskutečnila až v roce 1968. (Třetí vlna pak následovala až po „sametové revoluci“ v roce 1989).

Naději přineslo přijetí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech 19.12.1966 v New Yorku na poli OSN, který bývalá Československá socialistická republika podepsala dne 7. října 1968, ratifikační listina byla po vyjádření souhlasu Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a ratifikaci prezidentem uložena dne 23. prosince 1975. Přesto podmínky zejména vyšetřování, vazby a vězení neodpovídaly předpokládaným standardům. Jak praví závěry prohlášení Charty 77: „V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručované článkem l4 prvního paktu8) i československými zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.“ resp. „Další občanská práva, včetně výslovného zákazu “svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence” (článek 17 prvního paktu) jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby) apod. Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.“ Generální prokurátor ČSSR, dr. Ján Fejek k těmto prohlášením mimo jiné uvedl, že jsou zcela nepravdivé a že „těmito nepravdivými a hrubě pomlouvačnými tvrzeními Charta 77 zjevně sleduje záměr vyvolávat nenávist, nepřátelství nebo alespoň nedůvěru k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky“9) . Opět se ukázalo, že psaná a deklarovaná práva jsou zcela něco než práva reálně dodržovaná. Tato skutečnost byla vždy problémem právní praxe. Přes pozitivní posun se s tímto problémem potýkáme dodnes.

Zlomem v historii spravedlivého procesu v našich podmínkách byla „sametová revoluce“ v roce 1989 a následný vznik demokratických států. Došlo k přijetí Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a výrazným novelizacím socialistického trestního práva. Pojetí spravedlivého procesu se vyvíjí, díky judikatuře Ústavního soudu, ale zejména s ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva činného na základě Úmluvy o lidských právech a základních svobodách přijaté na poli Rady Evropy již v roce 1950. Česká republika v rámci stížností, které proti ní směřují, není ve vztahu k dodržování pravidel spravedlivého procesu nijak velmi úspěšná. V letech 1959 až 2013 z 206 stížností, o nichž byl vydán rozsudek, bylo konstatování porušení některého z článků Úmluvy ve 179ti případech, z toho v 66ti z nich došlo k porušení práva na spravedlivý proces10) , tj. přibližně v 38 % případů. Dodejme, že toto porušení bylo aprobováno i naším Ústavním soudem, neboť vnitrostátní ústavní stížnost je nezbytné vyčerpat tak, aby stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva vůbec byla přijata.

Jedním z problémů, který novodobé trestní soudnictví zažívá, je vliv médií. Média často masivně informují o trestním stíhání (případně dokonce i o neveřejném přípravném řízení). Po pravomocném vyslovení neviny se však již věnují případu jen okrajově a na osvobozeném tak ulpívá dojem o jeho sklonech k páchání trestné činnosti a společenský odsudek. Necitlivé zásahy do soukromí a informování o případu, zejména u trestné činnosti se sexuálním podtextem, byť je daná osoba osvobozena, ponechávají po velmi dlouhou dobu na daném člověku punc „devianta“. Tlak společnosti je velmi silný i na průběh soudního řízení a je testem, zda mu rozhodující soud dokáže odolat či nikoli. I na tomto místě můžeme vnímat paralelu s historickými milníky, například s organizovaným tlakem veřejnosti na přísné tresty ve věcech politických procesů 50. let.

 

  1. Citace výňatku z obžaloby dle publikace Proces s vedením spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským /sebraný soudní spis/, publ. Ministerstvem spravedlnosti v nakladatelství Orbis, Praha, 1953, str. 8.
  2. Hejl, V. Zpráva o organizovaném násilí. Praha: Univerzum Praha, 1999, str. 210–211.
  3. Citace výňatku z obžaloby dle publikace Proces s vedením spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským /sebraný soudní spis/, publ. Ministerstvem spravedlnosti v nakladatelství Orbis, Praha, 1953, str. 528
  4. Citace výňatku z obžaloby dle publikace Proces s vedením spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským /sebraný soudní spis/, publ. Ministerstvem spravedlnosti v nakladatelství Orbis, Praha, 1953, str. 532
  5. Citace výňatku z obžaloby dle publikace Proces s vedením spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským /sebraný soudní spis/, publ. Ministerstvem spravedlnosti v nakladatelství Orbis, Praha, 1953, str. 540-541
  6. Srov. http://www.rozhlas.cz/leonardo/proces/_zprava/proces-s-miladou-horakovou-a-spol--588512.
  7. K dispozici na http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1950/6/4/1.png.
  8. Rozuměj Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne 19.12.1966.
  9. Srov. http://www.praguecoldwar.cz/rozborcharta.htm.
  10. http://www.echr.coe.int/Pages/home.aspx?p=reports&c=#n1347956867932_pointer