Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele T.P. proti rozsudku Městského soudu v Praze. Podle stěžovatele došlo postupem a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s námitkami obhajoby ohledně postupu policejního orgánu v přípravném řízení, konkrétně způsobu provedení rekognic se svědky, opomenutí provést určité úkony související se zjištěním výskytu stěžovatele na místě činu (např. srovnání původně odebraného pachového vzorku stěžovatele s odběrem pachové stopy na místě činu), nezaložení stěžejních materiálů do vyšetřovacího spisu, dokonce i ztrátu některých z nich, což mělo znemožnit účinnou přípravu obhajoby před trestním soudem po prostudovaní spisu při skončení vyšetřování, nepřiznání skutečnosti, že stěžovatel měl být po zadržení fotografován policistou na mobilní telefon, což mělo mít dopad na chování poškozené při rekognici, nečinnosti při ověření tvrzení stěžovatele, že se v době činu nacházel v jiném městě, pomocí lokalizace jeho mobilního telefonu v čase, kdy ještě bylo možné tento úkon provést, jakož i paušální odmítnutí svědeckých výpovědí potvrzujících jeho alibi. Stěžovatel taktéž poukazuje na zásadní rozdíly ve výpovědích poškozené z přípravného řízení a v hlavním líčení ohledně fyzického popisu pachatele loupeže, resp. zpochybňuje hodnověrnost toho, že označila stěžovatele jako pachatele v hlavním líčení v rozporu s popisem pachatele v přípravném řízení. Následně v řízení před soudem, s výjimkou prvního hlavního líčení, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby, nebyla tato pochybení obecnými soudy zohledněna, a i přes tyto skutečnosti byl shledán vinným ze zločinu loupeže.

Stěžovatel byl orgány činnými v trestním řízení stíhán pro zločin loupeže. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 zproštěn obžaloby pro stíhaný zločin. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozhodl o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele usnesením tak, že zprošťující rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) a § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro správné rozhodnutí. Soud prvního stupně v závěru důkazy vyhodnotil tak, že na jejich základě nebylo možné uzavřít, že se skutku dopustil stěžovatel. Odvolací soud soudu prvního stupně celkově vyhodnotil důkazní situaci tak, že jiná verze, než že se stěžovatel skutku dopustil, by byla rozporná s jakýmkoliv rozumným hodnocením. V závěru odvolací soud shrnul, že vina stěžovatele je "absolutně jasná" a "zprošťující výrok nemůže naprosto obstát". Na základě tohoto rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně vydal rozsudek, kterým stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání dvou let, jakož i povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 8.700 Kč. V odůvodnění uvedl, že postupoval v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, opětovně vyhodnotil důkazy a dospěl k závěru, že "obžalovaný se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na místě činu nacházel a spáchal zločin, který je mu kladen za vinu". Soud prvního stupně tedy neprovedl nově výslech klíčové svědkyně ani žádný jiný důkaz a pouze v souladu s pokynem odvolacího soudu tyto původně provedené důkazy pouze nově zhodnotil v neprospěch stěžovatele. Odvolací soud projednal odvolání stěžovatele a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 a rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2014, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, usnesením sp. zn. 6 Tdo 615/2014 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. I přes odmítnutí námitek stěžovatele jako nespadajících pod dovolací důvody podle trestního řádu se Nejvyšší soud fakticky vypořádal s námitkou stěžovatele proti postupu a argumentaci krajského soudu a ve svém odmítavém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k jednoznačnému upozornění soudem druhého stupně na nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými je povinen se tento v řízení po zrušení věci a jejím vrácení soudu prvního stupně vypořádat, je nutno za nadbytečnou a nevhodnou označit poslední větu usnesení soudu druhého stupně, ve které tento mj. konstatoval, že "vina obžalovaného je absolutně jasná, zprošťující výrok nemůže naprosto obstát".

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. I přes odmítnutí námitek stěžovatele jako nespadajících pod dovolací důvody podle trestního řádu se Nejvyšší soud fakticky vypořádal s námitkou stěžovatele proti postupu a argumentaci krajského soudu a ve svém odmítavém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k jednoznačnému upozornění soudem druhého stupně na nedostatky v rozsudku soudu prvního stupně, se kterými je povinen se tento v řízení po zrušení věci a jejím vrácení soudu prvního stupně vypořádat, je nutno za nadbytečnou a nevhodnou označit poslední větu usnesení soudu druhého stupně, ve které tento mj. konstatoval, že "vina obžalovaného je absolutně jasná, zprošťující výrok nemůže naprosto obstát".

V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát.

Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení.

Obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, když obecný soud vyvozuje skutkové závěry taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Tak okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného a porušuje tím jeho právo na nestranný soud.

Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit. Zároveň byl pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zrušen i prvoinstanční rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a usnesení Městského soudu v Praze, byť tato rozhodnutí nebyla v petitu ústavní stížnosti uvedena. Pokud jde o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud zde vycházel ze své dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí dovolacího soudu nemůže samostatně obstát za situace, kdy rozhodnutím soudu prvého či druhého stupně došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Bude na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. trestního řádu v souladu se závaznými právními závěry vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87837&pos=1&cnt=1&typ=result