Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti R.-L. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Kolíně. Nejvyšší soud rozsudkem zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí první), kterým byl v řízení o zaplacení částky 550.680 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně, jímž bylo žalobě co do částky 540.000 Kč vyhověno a žalované (stěžovatelce) bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele T.P. proti rozsudku Městského soudu v Praze. Podle stěžovatele došlo postupem a rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s námitkami obhajoby ohledně postupu policejního orgánu v přípravném řízení, konkrétně způsobu provedení rekognic se svědky, opomenutí provést určité úkony související se zjištěním výskytu stěžovatele na místě činu (např. srovnání původně odebraného pachového vzorku stěžovatele s odběrem pachové stopy na místě činu), nezaložení stěžejních materiálů do vyšetřovacího spisu, dokonce i ztrátu některých z nich, což mělo znemožnit účinnou přípravu obhajoby před trestním soudem po prostudovaní spisu při skončení vyšetřování, nepřiznání skutečnosti, že stěžovatel měl být po zadržení fotografován policistou na mobilní telefon, což mělo mít dopad na chování poškozené při rekognici, nečinnosti při ověření tvrzení stěžovatele, že se v době činu nacházel v jiném městě, pomocí lokalizace jeho mobilního telefonu v čase, kdy ještě bylo možné tento úkon provést, jakož i paušální odmítnutí svědeckých výpovědí potvrzujících jeho alibi. Stěžovatel taktéž poukazuje na zásadní rozdíly ve výpovědích poškozené z přípravného řízení a v hlavním líčení ohledně fyzického popisu pachatele loupeže, resp. zpochybňuje hodnověrnost toho, že označila stěžovatele jako pachatele v hlavním líčení v rozporu s popisem pachatele v přípravném řízení. Následně v řízení před soudem, s výjimkou prvního hlavního líčení, ve kterém byl stěžovatel zproštěn obžaloby, nebyla tato pochybení obecnými soudy zohledněna, a i přes tyto skutečnosti byl shledán vinným ze zločinu loupeže.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele E.S. proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Hodoníně (jímž bylo rozhodnuto, že znalci PhDr. E. S., (stěžovateli), se za podaný znalecký posudek přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 20.102 Kč, proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě odvolání otec nezletilé), tak že stěžovateli byla za podaný znalecký posudek přiznána odměna pouze ve výši 11.150 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 152 Kč, celkem 11.302 Kč.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů M.P a V.N. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jimiž bylo dle stěžovatelů porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byl údajně porušen princip právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy; došlo totiž k narušení důvěry stěžovatelů v právo tím, že soud aplikoval právní normu v rozporu se zákazem pravé retroaktivity.