Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním závěrem Krajského soudu v Ostravě, který dovodil, že nárok stěžovatelky na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství za dobu od listopadu 2004 do budoucna je v tomto rozsahu promlčen, když sice byl žalobou uplatněn, avšak nikoli do budoucna, nýbrž jen za dobu do října 2004. 

Stěžovatelka souhlasí s tím, že subjektivní promlčecí lhůta ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uplynula dne 30. 6. 2002, když její počátek je nutno vztáhnout k okamžiku, kdy se do dispozice stěžovatelky dostalo rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu. Řízení v dané věci bylo zahájeno podáním stěžovatelky doručeným soudu dne 5. 11. 2001, tedy v rámci zákonné promlčecí doby, a stěžovatelka v něm mimo jiné navrhla, aby bylo rozhodnuto tak, že je žalovaná Fakultní nemocnice Ostrava (dále také jen "žalovaná") povinna odškodnit stěžovatelku do výše průměrného výdělku, jako rozdílu mezi skutečnými dávkami a průměrnou měsíční mzdou, s ohledem na valorizaci. Již z tohoto podání, ale i z dalšího podání ze dne 19. 12. 2001 dle mínění stěžovatelky nepochybně vyplývá, že se podanou žalobou domáhala mimo jiné přiznání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, a to i po skončení pracovní neschopnosti do budoucna. Pokud soud odkazuje na podání stěžovatelky učiněná po 30. 6. 2002, ta dle stěžovatelky nejsou z pohledu posouzení stavení běhu promlčecí doby významná, neboť stěžovatelka jimi s ohledem na značnou délku řízení pouze upřesňovala jednotlivé měsíční částky nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, které již bylo možno v době učinění těchto podání specifikovat i s ohledem na průběžnou úpravu průměrné mzdy stěžovatelky. Stěžovatelka však kategoricky odmítá, že by její vůle směřovala k tomu, aby svůj nárok vzala v části do budoucna vzniklého nároku na měsíční rentu zpět.

Náhrada za ztrátu na výdělku v období po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je z povahy věci vyplácena formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, a to po celou dobu, kdy ztráta na výdělku poškozené osoby trvá. Jakkoli stěžovatelka výši důchodu nevyčíslila, je zřejmé, i když to později výslovně neuvedla, že s ohledem na její předchozí podání a povahu předmětného nároku požaduje jeho výplatu i do budoucna. Z tohoto pohledu měl soud přistupovat k pozdějším podáním stěžovatelky, a ne formalisticky konstatovat, že požadovala náhradu za ztrátu na výdělku pouze za minulé období. Zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu vady žaloby bránící jejímu projednání, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku. Pokud však v daném případě soud postupoval opačným způsobem, kdy v neprospěch stěžovatelky dovodil z jejího pozdějšího podání de facto omezení původně uplatněného nároku s účinky promlčení, aniž jí dal tento svůj závěr jakkoli najevo, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ústavně zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87951&pos=1&cnt=1&typ=result