Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky J.Š. proti usnesení Nejvyššího soudu, proti rozsudku Městského soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") domáhala náhrady škody ve výši 840 296 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě. Do vazby byla vzata usnesením Městského soudu v Brně, zproštěna obžaloby byla rozsudkem Krajského soudu v Brně.

S odkazem na § 9 odst. 1 ve spojení s § 28 až § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, požadovala náhradu ušlého zisku v podobě mzdy z pracovního poměru ve výši 350 101 Kč a náhradu nákladů obhajoby v nezákonně vedeném trestním řízení ve výši 490 195 Kč. V žalobě dodala, že náklady obhajoby byly placeny v hotovosti, kterou stěžovatelka získala na základě půjčky od svého otce. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2012, č. j. 11 C 11/2011-74, byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění ve vztahu k náhradě ušlého zisku uvedl, že k němu nedošlo v důsledku vzetí do vazby. V řízení bylo zjištěno, že pracovní poměr byl skončen před vzetím do vazby. K náhradě nákladů obhajoby dodal, že podle § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, se hradí škoda skutečná a to, co poškozenému ušlo. Musí se jednat o újmu, která se projeví v majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v nyní souzené věci stěžovatelce škoda nevznikla, neboť tím, že dosud na úhradu dluhu vůči svému otci nic nezaplatila, na její straně nedošlo ke zmenšení majetku. Odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci škody na straně stěžovatelky. Dodal, že samotný závazek vůči jejímu otci vznik škody nepředstavuje. Stěžovatelka podala proti rozsudku dovolání a Nejvyšší soud, které bylo posléze odmítnuto.

Podstatou ústavní stížnosti nebyla otázka, zda je na straně stěžovatelky splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, nýbrž otázka, zda jí již vznikla škoda v podobě zmenšení majetku, vyjádřitelná v penězích. Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že náklady obhajoby již byly zaplaceny, přičemž k této úhradě využila prostředky zapůjčené od svého otce. Obecné soudy však pouze mechanicky převzaly závěry prezentované v judikatuře názorem, že dokud dlužník nesplní svůj dluh vůči věřiteli, nemohlo na jeho straně dojít ke vzniku škody. Nezabývaly se tak již fakticky tvrzením stěžovatelky, že existence peněžitého vztahu mezi ní a jejím otcem není pro existenci škody za účelem její náhrady státem rozhodná. Tato mechanická aplikace judikatury je proto zásadním pochybením obecných soudů, což mělo za následek zásah do základních ústavně garantovaných práv stěžovatelky, a to nejen práva na spravedlivý proces, ale zprostředkovaně také práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k judikatuře, na niž obecné soudy ve svých rozhodnutích odkazovaly. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že závěry prezentované v těchto judikátech nelze vztáhnout na nyní souzenou věc, neboť se zabývaly pouze primárními vztahy, které vznikly ve vztahu ke způsobené škodě, zejména vztahům mezi obhájcem a osobou, vůči níž bylo vedeno trestní řízení. V nyní souzené věci však tento vztah již řádně plným uspokojením obhájce v trestním řízení zanikl a řešena byla pouze otázka faktického zmenšení stěžovatelčina majetku. V duchu judikátů, na něž obecné soudy odkazovaly, tak v nyní souzené věci již žádný primární vztah mezi dlužníkem a věřitelem neexistuje, neboť stěžovatelka svůj dluh vůči obhájci ze své majetkové sféry řádně uhradila. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka uvedené prostředky získala z titulu půjčky od svého otce, neboť tyto prostředky měla ve své dispozici a kromě zaplacení nákladů obhajoby je mohla užít zcela dle svého libovolného rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že na straně aktiv se její majetek zmenšil, avšak na straně pasiv její závazek vrátit zapůjčené peněžní prostředky zůstává i nadále. Z toho důvodu je nutno odmítnout i závěr obecných soudů, že věcná legitimace svědčí nikoliv stěžovatelce, ale jejímu otci.

Pro určení výše škody, která má být nahrazena podle zákona č. 89/2012 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu k nákladům zastoupení podle § 31 odst. 3 zákona právně významný pouze vztah mezi poškozeným a jeho právním zástupcem, nikoliv vztahy těchto subjektů k třetím osobám. Opačný závěr představuje nesprávnou interpretaci zákona, důsledkem čeho je zásah do ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že v části nároku stěžovatelky co do částky 490 195 Kč bylo postupem obecných soudů porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti v této části vyhověl a napadená rozhodnutí obecných v této části zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=88010&pos=1&cnt=1&typ=result