Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů M.P a V.N. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, jimiž bylo dle stěžovatelů porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále byl údajně porušen princip právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy; došlo totiž k narušení důvěry stěžovatelů v právo tím, že soud aplikoval právní normu v rozporu se zákazem pravé retroaktivity.
Na základě stavu řízení před obecnými soudy stěžovatelé namítají porušení jejich práva na spravedlivý proces a porušení zákazu retroaktivity, jak uvedeno shora. Podmínka výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. ve znění zákona č. 396/2012 Sb. pro přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci se totiž podle přechodných ustanovení na věc stěžovatelů neuplatní. Pokud procesní úprava platná a účinná k době podání žaloby stěžovatelům neukládala uskutečnění předžalobní výzvy, nelze jim klást podle jejich názoru k tíži, že předžalobní výzvu neučinili a nelze dokonce z jejího neuskutečnění vyvozovat procesní sankci, kterou je v tomto případě ztráta práva na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelé byli okresním soudem nesprávně poučeni o možnosti podat proti jeho rozsudku odvolání, což také učinili. Jimi podané odvolání nicméně nemohlo být - jak správně uvádí krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení - úspěšné, neboť podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že "[o]dvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (...)." S ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu (chybné poučení okresního soudu o možnosti podat odvolání) nicméně posuzoval Ústavní soud dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku okresního soudu až od doručení citovaného usnesení krajského soudu (to bylo právní zástupkyni stěžovatelů doručeno 18. 4. 2014 - srov. č. l. 75). Pokud by totiž za daných okolností, jejichž specifikem je podání odvolání stěžovateli právě na základě chybného poučení okresního soudu, odmítl ústavní stížnost ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu pro opožděnost, dopustil by se sám porušení práva na spravedlivý proces spočívajícího v odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Nastala by totiž situace, kdy by předmětné rozhodnutí okresního soudu bylo nepřezkoumatelné, a to jak ze strany odvolacího soudu (z důvodu výluky plynoucí z citované zákonné úpravy) a též Ústavního soudu (pro chybné poučení samotným okresním soudem). Tak by vznikla "procesní past", v jejímž důsledku by stěžovatelům bylo upřeno právo na přezkum vydaného rozhodnutí.
Lze tak stručně shrnout, že podmínka výzvy ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ve znění zákona č. 396/2012 Sb. pro přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci se podle přechodných ustanovení [srov. část I, článek II, bod 1 zákona č. 396/2012 Sb.] na věc stěžovatelů nemohla uplatnit, jelikož v rozhodné době nebyla účinnou součástí právního řádu. Podle naposledy zmíněného zákonného ustanovení (tedy podle bodu 1 článku II přechodných ustanovení), se totiž řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. dokončí podle dosavadních předpisů. Bod 4, článku I, části I zákona č. 396/2012 Sb., kterým bylo do občanského soudního řádu vloženo ustanovení § 142a, přitom nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013, avšak žaloba stěžovatelů byla k soudu podána již dne 31. 7. 2012 (č. l. 21). Okresní soud proto zcela zjevně pochybil, pokud k závěru o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům (stěžovatelům) dospěl s odkazem na nesplnění zákonné podmínky, která však v době zahájení řízení před okresním soudem ještě neplatila, když výzvu k plnění žalovanou v telefonické a emailové formě nepovažoval za dostatečnou a trval na její písemné podobě.
K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dojde také v případě, pokud soud nepřizná náhradu nákladů řízení s odkazem na nesplnění zákonné podmínky, která však v době zahájení řízení před tímto soudem z důvodu přechodných zákonných ustanovení ještě neplatila (§ 142a o. s. ř. ve znění zákona č. 396/2012 Sb., avšak ve vztahu k řízení zahájenému již dne 31. 7. 2012).
Vycházeje ze shora nastíněných východisek dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud nesprávnou aplikací zákonného ustanovení upravujícího podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, což ostatně tento soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti také uznává. Proto Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil. Tímto zrušením se okresnímu soudu otevírá procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, tentokrát již nezatíženého shora vytknutou vadou, spočívající v použití chybného zákonného ustanovení v neprospěch stěžovatelů.
Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87899&pos=1&cnt=1&typ=result