Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti R.-L. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Kolíně. Nejvyšší soud rozsudkem zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Praze (v pořadí první), kterým byl v řízení o zaplacení částky 550.680 Kč s příslušenstvím změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně, jímž bylo žalobě co do částky 540.000 Kč vyhověno a žalované (stěžovatelce) bylo uloženo uvedenou částku zaplatit, tak, že žalobu zamítl. Nejvyšší soud současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Skutkově šlo v dané věci o to, že žalovaná získala určité (v žalobě specifikované) budovy na pozemcích žalobkyně ve veřejné dražbě s vědomím, že se jedná o nemovitosti bez možnosti přístupu k nim, přičemž tato absence přístupu byla zohledněna i v ceně, za níž žalovaná budovy nabyla. Žalobkyně (vedlejší účastnice řízení) posléze vyzvala žalovanou k odstranění stavu, kdy pozemky v jejím vlastnictví užívá žalovaná bez právního důvodu, avšak žalovaná na uvedenou výzvu nereagovala a za užívání pozemku nic neuhradila. Nejvyšší soud vycházeje ze své ustálené judikatury v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že pokud dojde k užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc, vzniká uživateli prospěch v podobě výkonu práva užívání cizí věci, který uživatel není schopen vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše náhrady se přitom odvíjí od částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu, kterým se právo užívání věci zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. V dané věci pak dovolací soud dospěl k závěru, že i v případě, že žalovaná nemá přístup ke svým budovám, užívá pozemky žalobkyně již tím, že na nich jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví. Žalobkyně svým jednáním nikterak nebrání v užívání svých pozemků žalovanou, nýbrž brání jí užívat její budovy. Pozemky jsou žalovanou užívány stejným způsobem a ve stejném rozsahu jako v případě, že by měla ke svým budovám na těchto pozemcích přístup. Jinými slovy, skutečnost, že k budovám není sjednán přístup, by se projevila na obvyklé výši nájmu za užívání těchto budov, nikoliv ve výši nájmu za pozemky pod těmito budovami. Nejvyšší soud proto uzavřel, že posouzení věci odvolacím soudem, že se žalovaná bezdůvodně neobohatila užíváním pozemků, na nichž jsou umístěny budovy v jejím vlastnictví a ke kterým nemá přístup, nebylo správné, a proto bylo na místě výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušit. Současně Krajskému soudu v Praze uložil, aby v dalším řízení celou situaci zkoumal z pohledu námitky výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), kterou vznesla žalovaná. Na základě výše uvedeného závěru dovolacího soudu Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 540.000 Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve vztahu k námitce výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy poukázal rovněž na stanovisko vyjádřené v rozsudku dovolacího soudu a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně není možné spatřovat postup v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná byla dopředu (před konáním dražby) informována o tom, že vydražitel k nim nebude mít přístup, protože všechny ostatní části skladového areálu jsou ve vlastnictví žalobkyně, která přístup k vydraženým budovám neumožní. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu, odmítnuto jako nepřípustné, když žádnou z námitek nastolených dovolatelkou nepovažoval dovolací soud za námitku zásadního právního významu. Jednalo se přitom jednak o námitku, že výše bezdůvodného obohacení má zohledňovat skutečnost, že žalovaná nemá k pozemku přístup, a která byla vyřešena předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci (viz sp. zn. 28 Cdo 2020/2013), jednak o námitku rozporu s dobrými mravy, kde odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dovolací soud uzavřel, že ani námitka zmatečnosti řízení nemohla založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná nenastolila v souvislosti s tvrzenou vadou žádnou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí.

Jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého, spočívající v zakotvení povinnosti orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv. Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti.

Je-li rozsah vlastnického práva stěžovatelky zásadně degradován tím, že k budovám ve svém vlastnictví, stojícím na pozemku vedlejší účastnice, nemá přístup, nelze výši bezdůvodného obohacení stěžovatelky odvíjet od smluvního nájemného odpovídajícího běžnému užívání obdobných pozemků, obvyklého v daném místě a čase, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka o omezení výkonu svého vlastnického práva předem věděla.

Naplnění kautel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto vyžaduje, aby obecný soud řádně vyhodnotil znalecký posudek, který se při posouzení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky vypořádá se zamezením jejího přístupu k předmětným budovám.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud přistoupil ke zrušení posledního rozsudku ve věci samé, tzn. ke zrušení ve výroku uvedeného (v pořadí druhého) rozsudku Krajského soudu v Praze. Vedle rozsudku Krajského soudu v Praze zrušil Ústavní soud i usnesení Nejvyššího soudu.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87732&pos=1&cnt=1&typ=result