Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Č. proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze, jímž tento odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatel má za to, že touto výrokovou částí byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené mu zejména čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že podle judikatury Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 800/06] je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky i argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení. Soud má tedy podle stěžovatele povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se mohli vyjádřit i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky před obecnými soudy uplatnit. Tato diskrepance je pak ještě zřetelnější ve chvíli, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí i rozhodování o náhradě nákladů, a kdy tedy nemůže předpokládat, že soud moderačního práva využije. Pokud tedy odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak jeho právo na spravedlivý proces.

Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10)].

Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska podústavního práva.

Z konfrontace okolností nyní projednávaného případu se shora citovanými judikatorními závěry, které 2. senát Ústavního soudu zavazují i v této věci, plyne, že městský soud nedostál uvedeným podmínkám pro moderační postup podle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť účastníkům řízení nedal žádný prostor (tzn. neučinil vůči nim žádnou výzvu) k tomu, aby se k aplikaci tohoto ustanovení vyjádřili, a to v písemné formě a ani při jednání. Předmětná částka náhrady nákladů řízení, plynoucí z výše přiznané Obvodním soudem pro Prahu 3 (20.908,80 Kč), přitom není zanedbatelná. Proto městský soud svým postupem a vydaným rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než napadený výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze zrušit.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87916&pos=1&cnt=1&typ=result