Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně a usnesení Nejvyššího soudu. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zákonného soudce a pokojné užívání majetku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu a napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom stěžovatel odkázal na čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel a jeho manželka byli rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 1981 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky a byl jim uložen i trest propadnutí majetku, a to včetně rodinného domu (dále jen "dům"). Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl tento rozsudek zrušen a trestní stíhání zastaveno. Mezitím však stát (prostřednictvím Obvodního podniku bytového hospodářství Brno I) dům prodal rodičům vedlejší účastnice, která od nich později dům nabyla na základě darovací smlouvy. Stěžovatel se proto domáhal, aby mu vedlejší účastnice dům vydala jako povinná osoba dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
Z práva účastníků řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Obecné soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový.
Ústavní soud podotýká, že nepřehlédl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se restitučních věcí. Ačkoliv restituce mají zákonný základ a sledují legitimní cíl (rozsudek ve věci Tesař proti České republice), musí rovněž sledovat spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem a základními právy jednotlivce, tedy osoby povinné vydat majetek. Zmírňování předchozích křivd totiž nesmí přinášet nové křivdy. Povinná osoba proto musí za vydávaný majetek zásadně obdržet náhradu. Vydávaný majetek ostatně kdysi zabavil stát, a tak by břemeno spojené s jeho vracením nemělo nepřiměřeně zatěžovat povinné osoby (rozsudek ve věci Pincová a Pinc proti České republice). U povinných osob, které byly v dobré víře a nepodílely se na protiprávním zvýhodnění, je na místě náhrada v rozumném poměru k tržní ceně majetku v době jeho vydání (rozsudek ve věci Pincová a Pinc proti České republice; rozsudek ve věci Bečvář a Bečvářová proti České republice). Naopak v případech, kdy povinné osoby využily svého politického postavení a přispěly k protiprávnímu zvýhodnění, je na místě pouze náhrada ve výši původní kupní ceny vydávaného majetku (rozsudek ve věci Tesař proti České republice).
Za těchto okolností Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozsudkem krajského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v této části vyhověl a tato rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že od zahájení řízení uběhlo již více než dvacet let, je třeba, aby obecné soudy při novém projednávání věci rozhodly co nejdříve. Jak totiž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. vyřízení věci v přiměřené lhůtě.
Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87649&pos=1&cnt=2&typ=result