Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. S. směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze a proti usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítané porušení svých základních práv (konkrétně vlastnického práva a práva na spravedlivý proces) spatřuje především v procesním postupu obecných soudů v průběhu dokazování, když neprovedly "vysoce relevantní" důkazy navrhované stěžovatelem (zejména revizní znalecký posudek či důkaz kárným spisem Komory auditorů ve věci kárného řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi řízení) a dostatečně se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a argumenty.
Dle stěžovatele se ani jeden z obecných soudů při vyhotovení odůvodnění neřídil základními procesními zásadami, zakotvenými jak ústavněprávně v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tak v zákonných ustanoveních (§ 157 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a svá rozhodnutí tak zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a nejasnosti, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku odmítly poskytnout stěžovateli spravedlnost. Uvedené platí i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho odůvodnění vyložené úvahy stran nenaplnění podmínky přípustnosti podaného dovolání v podobě existence otázky zásadního právního významu (otázka příčinné souvislosti vzniku škody stěžovatele). V neposlední řadě stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 porušil zásadu iura novit curia, když přenechal hodnocení ryze právních otázek (vznik škody v důsledku porušení právních povinností vedlejšího účastníka řízení) na znalci a jeho znaleckém posudku. Výše popsaný postup obecných soudů se tak dle názoru stěžovatele nachází i v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak se závěry, obsaženými v nálezech sp. zn. IV. ÚS 281/04; sp. zn. I. ÚS 343/09 či sp. zn. I. ÚS 2443/08.
Nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Pokud však účastník řízení navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť zpochybnil odbornost a hodnověrnost provedeného znaleckého posudku, z něhož obecný soud výhradně vycházel při formulaci svých právních závěrů, a tento revizní posudek proveden nebyl, bylo tímto opomenutím porušeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze za situace, kdy obvodní soud odmítl akceptovat stěžovatelem navržené důkazy a fakticky mu znemožnil prokázat jím tvrzené skutečnosti, aniž by však ve svém rozhodnutí jakkoliv vyložil, z jakých důvodů je neprovedl, a městský soud v odvolacím řízení v tomto postupu neshledal žádné vady a dostatečně se tak nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele, svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pokud za dané situace Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení následně odmítl stěžovatelovo dovolání s konstatováním, že "tvrzené procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze", pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě stěžovatele neučinil. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního v tom směru, že jsou povinny důkladně se vypořádat s důkazními návrhy stěžovatele.
Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87532&pos=1&cnt=1&typ=result