Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Ministerstvo obrany proti rozsudku Nejvyššího soudu. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o určení vlastnického práva ke vzletové a přistávací dráze letiště v Příbrami, založená na argumentaci, že tato je součástí pozemků ve vlastnictví žalobce, pana E.S. Dovolací soud shodně s nižšími obecnými instancemi uzavřel, že v případě pozemku, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil jako dráha ke vzletům a přistávání letadel, nejde o stavbu z hlediska občanskoprávního. Vzletová a přistávací dráha jako součást letiště představuje pouze zpevnění povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Nemůže být současně pozemkem a stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. dvěma rozdílnými věcmi, které by mohly mít na sobě nezávislý právní režim či osud; nelze je od sebe oddělovat, např. samostatně převádět.
Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je náležitě vysvětlená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace a interpretace práva, vycházející z důkazních zjištění obecného soudu. Obecné soudy dospěly ve věci letiště v Příbrami na základě hodnocení skutkového stavu k závěru o "zpracování povrchu pozemků" s tím právním následkem, že v případě letištní dráhy jde o (pouhou) součást pozemků podle § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je otázkou interpretace, zda lze v případě zjištěného stavebního stavu (stavebně technické parametry ranveje letiště) podřadit vzletovou a přistávací dráhu v Příbrami pod závěr o "zpracování povrchu pozemku". Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn se vyslovovat k výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy. Nedostatky odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ve kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke stavební konstrukci letištní dráhy i ve světle dosavadní judikatury týkající se dopravních staveb, však oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecného soudu zakládají.
Klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Ústavní soud podotýká, že existují samozřejmě četná letiště, která povahu stavby jako samostatné věci v právním smyslu nemají, neboť plocha pro vzlety a přistávání letadel má přírodní, nikoli uměle vytvořený charakter. Nebo není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno co do soukromoprávního významu pokládat za samostatnou věc. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně a se zřetelem k okolnostem ji náležitým způsobem odůvodnit, aniž by vzhledem ke stavebním parametrům letištních drah došlo k nežádoucí generalizaci.
Ve smyslu argumentu a fortiori lze na ranvej letiště klást přinejmenším stejné nároky z hlediska provozního zatížení jako na povrch dálnice. Lze poté dospět k oprávněnému závěru, že deklaruje-li Nejvyšší soud v zásadě jako samostatnou stavbu dálniční těleso, pak a priori není možno vyloučit, aby takový autonomní charakter měla též vzletová a přistávací dráha letiště. Ostatně, civilistická interpretační praxe již postřehla, že mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy - tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek.
Ústavní soud proto na výše řečeném základě ústavní stížnosti vyhověl a při konstatovaném porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87752&pos=1&cnt=1&typ=result