Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky H. O. proti postupu Okresního soudu v Břeclavi, o návrhu na zrušení §314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád) a o návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Stěžovatelka napadla postup Okresního soudu v Břeclavi, který neprojednal její včasně podaný odpor proti trestnímu příkazu, jímž byl stěžovatelce uložen trest vyhoštění, z toho důvodu, že se ústně při výslechu práva podat odpor vzdala.

Stěžovatelka vyslovila dále přesvědčení, že v jejím případě byl aplikován právní předpis, který je v rozporu s ústavním pořádkem, pročež připojila k ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté zákona č. 141/1961 Sb., které stanoví, že osoba oprávněná podat odpor proti trestnímu příkazu se může tohoto svého práva vzdát. Protiústavnost napadeného ustanovení netkví podle názoru stěžovatelky prima facie v tom, že stanoví účastníkům řízení oprávnění, které mohou a nemusejí využít, ale je možno ji dovodit v širším kontextu platného právního řádu a mimoprávních okolností, jež ve svém úhrnu vytvářejí prostor pro porušování ústavního pořádku.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení svého práva na tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny, konkretizovaného dále v čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení (dále též "směrnice"). Jelikož se jedná o řešení otázky, která závisí na interpretaci sekundárního práva Evropské unie, stěžovatelka navrhla, in eventum, aby Ústavní soud řízení přerušil a položil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též "SDEU") podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie tuto předběžnou otázku: "Je v souladu s čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení takové pravidlo vnitrostátního práva, které umožňuje obviněnému vzdát se práva na písemný překlad důležitých dokumentů, jakými je obžaloba či rozsudek, za situace, kdy není vůbec právně zastoupen a nedostává se mu ani žádné jiné právní pomoci?" Případná kladná odpověď SDEU by podle mínění stěžovatelky znamenala důvod pro vyhovění její ústavní stížnosti, a to s přihlédnutím k tomu, že v předmětném trestním řízení nebyla dostatečně zabezpečena práva, která jsou jí směrnicí garantována. Jmenovitě práva na překlad dokumentů v trestním řízení se vzdala v situaci, kdy jí nebyla poskytnuta žádná právní pomoc, přestože to směrnice vyžaduje. Dány nebyly ani výjimečné okolnosti ve smyslu čl. 3 odst. 7 směrnice, které by odůvodňovaly upuštění od pořízení písemného překladu, když v jejím případě tím byl podle stěžovatelky jednoznačně dotčen spravedlivý průběh řízení.

Svůj náhled na podmínky, za nichž obviněný tento procesní úkon koná, Ústavní soud dále precizoval v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1320/07, jímž výslovně zakotvil povinnost obecných soudů bedlivě zkoumat okolnosti, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba svého práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdává. "Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva. Nepřijatelné je, pokud ji takového postavení předurčí přímo soud, který je povolán, aby jako nezávislý arbitr posuzoval otázky viny a trestu." V nyní projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatelka se práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdala. Ústavní soud ve světle shora citované judikatury nicméně považuje za klíčovou otázku posouzení, zda tak stěžovatelka učinila svobodně a zejména s plným vědomím významu a procesních důsledků tohoto kroku.

K naplnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví je nezbytné poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obhajobě a skutečný, nikoli pouze formální, přístup k právní pomoci. To platí tím spíše u osoby zbavené osobní svobody a znevýhodněné neznalostí českého jazyka a původem z jiné země či dokonce z jiného kontinentu. Zákonem příkladmo (§ 36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven.

Je evidentní, že procesní postup Okresního soudu v Břeclavi aplikovaný v trestní věci stěžovatelky není způsobilý obstát. Obecný soud zjevně nepřihlédl k postavení stěžovatelky jako potencionálně zranitelné osoby, která je cizinkou, neovládá český jazyk a u které se vzhledem k jejímu tvrzení, že se již v 15 letech svého věku stala obětí obchodu s lidmi, nedá předpokládat, že by se nějak zvlášť orientovala v právním řádu evropské země. Ačkoli se tedy zdá, že stěžovatelka dobrovolně odmítla právní zastoupení v trestním řízení, nemůže být v očích Ústavního soudu tato volba vzhledem k okolnostem považována za zcela informovanou. Okresní soud v Břeclavi byl povinen se ujistit, zda tento úkon stěžovatelka neučinila v rozporu s právy obhajoby, a při kladné odpovědi přistoupit k ustanovení obhájce stěžovatelce z úřední moci. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že okresní soud v projednávané věci postupoval ve formální shodě s ustanovením § 36 trestního řádu, nicméně je na místě připomenout, že český právní řád je založen na principu aplikace obecných právních norem na konkrétní situaci s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Úkolem soudce je ve všech případech, často i komplikovaných, nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků soudního řízení, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu. Těmto požadavkům okresní soud v souzené věci ovšem nedostál.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení před Okresním soudem v Břeclavi bylo porušeno stěžovatelčino právo na projednání věci v její přítomnosti a veřejně (čl. 38 odst. 2 Listiny). Současně byl omezen řádný a efektivní výkon práva stěžovatelky na obhajobu, čímž došlo k porušení čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, ve smyslu kterých mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, patří také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce. 

Jde-li o stěžovatelčin návrh na zrušení ustanovení § 314g odst. 1 věty šesté trestního řádu, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu před jeho derogací, tj. pokud se právní předpis jeví Ústavnímu soudu jako problematický, pokouší se nalézt před jeho rušením takovou výkladovou alternativu, která by byla v souladu s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 457/10]. V tomto případě sama stěžovatelka připustila, že text uvedeného ustanovení z obecného hlediska není v rozporu s ústavním pořádkem. Stanoví jasné dispoziční právo obviněného učinit právní úkon v jeho trestní věci a Ústavní soud na něm nic protiústavního v minulosti neshledal a nadále ani neshledává. "Problematickým" se předmětný text stává teprve v okamžiku, má-li být právní norma v něm obsažená aplikována na poměrně specifickou skupinu případů, jež spojuje možnost, že obviněný nebude daným procesním oprávněním disponovat informovaně v důsledku omezené schopnosti porozumět smyslu a terminologii trestního řízení. Ze shora uvedeného je však zřejmé, že ústavně konformní výklad dotčeného ustanovení, resp. souvisejících ustanovení trestního řádu, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků trestního řízení, není nedosažitelný ani v podobné situaci, ve které se ocitla stěžovatelka. Návrh stěžovatelky je tedy v této části zjevně neopodstatněným, pročež jej senát Ústavního soudu odmítl.

Ústavní soud současně nevyhověl návrhu na přerušení řízení a postoupení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o stěžovatelkou formulované předběžné otázce. Jak Ústavní soud opakovaně ve svých dřívějších rozhodnutích poznamenal, účelem prejudiciálního řízení podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelčin návrh, výslovně podmíněný tím, že Ústavní soud se neztotožní s argumentací o porušení jejích ústavně zaručených práv, tento účel zjevně nesplňuje, proto by předložení věci SDEU postrádalo jakýkoliv smysl.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87917&pos=1&cnt=1&typ=result