Domů

Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti byli oddaní osoby italské národnosti. V roce 1916 byl Sacco uvězněn za účast na demonstraci vyjadřující solidaritu se stávkujícími dělníky v Minnesotě. Ve stejném roce se zúčastnil stávky v továrně v Plymouthu ve státě Massachusetts. Na jedné z manifestací se setkal s Vanzettim. Bylo to krátce předtím, než Spojené státy vstoupily do války a oba, ve snaze vyhnout se povinné branné povinnosti, utekli do Mexika. Po skončení války se vrátili zpět do USA, Sacco do továrny na výrobu bot a Vanzetti si otevřel malý obchod s rybami.

Jako většina anarchistů oba aktivně protestovali proti první světové válce. Sacco, vyučený obuvník a otec dvou synů, přijel do USA s vidinou žít americký sen, dopřát svým dětem dobré vzdělání a zajistit rodinu. V obuvnictví se mu vedlo dobře a za týden si bez problémů vydělal až 80 dolarů, což byl v té době trojnásobný plat obyčejného dělníka. Prodavač ryb Vanzetti, na mnoho lidí působil jako vagabund, ovšem pod drsnou slupkou se ukrývala citlivá poetická duše. Patřili do okruhu příznivců anarchisty Luigiho Galleaniho, který prosazoval revoluční násilí. Sacco s Vanzettim se ale do anarchistických násilností nezapojovali, účastnili se jen některých stávek a demonstrací proti pracovním podmínkám a vládě oligarchických bankovních kruhů.

Vladimír Hučín se narodil 25. května 1952 v dnešním Zlíně. Jeho otec byl partyzán, po válce pracoval jako vedoucí konstruktér v podniku Meopta. Matka byla učitelkou, členkou KSČ a stala se ředitelkou školy. Rodina často poslouchala zahraniční rozhlas, nikdo ale nebyl režimem vyloženě přímo perzekuován. V 18 letech se Vladimír Hučín vyučil jemným mechanikem, protože z důvodu “narušování socialistické morálky“ byl opakovaně nepřijat na střední školu. Zmíněným narušováním bylo, že rodina v roce 1968 nakrátko vycestovala do zahraničí. V roce 1971 při 50. výročí založení KSČ byl napaden a zbit do bezvědomí komunistickými funkcionáři pro svůj alternativní vzhled - dlouhé vlasy, vzdorovitý pohled a tričko s anglickým nápisem Led Zeppelin. Tento útok ovlivnil Hučínův celoživotní antikomunistický postoj. Stal se zapřisáhlým nepřítelem režimu. Poté byl odsouzen za “narušování slavnostní schůze“ k deseti měsícům nápravného opatření se srážkou 10% ze mzdy podle § 202 trestního zákona – výtržnictví. K odsouzení došlo u Okresního soudu v Přerově, u kterého soudil prom. právník Jaroslav Filipský, který v 70. letech prováděl několik dalších politických procesů a na kterého bylo opakovaně upozorňováno. Hučín byl rehabilitován až v roce 1999. Od tohoto incidentu do roku 1989 byl zaměstnán v Přerovských strojírnách, v Jutě Přerov, krátce u Pohřební služby. Po celou dobu byl pod dohledem StB, tajné policie komunistického Československa.

László Rajk se narodil v roce 1909 v Székelyudvarhely. Již v mladém věku vstoupil do tehdy ještě ilegální maďarské komunistické strany. Za své politické názory byl vyloučen z univerzity a nějaký čas se živil jako stavební dělník. Od roku 1936 bojoval ve španělské občanské válce na straně Interbrigád. Po porážce republikánů a zhroucení katalánské fronty se dostal do Francie, kde byl internován až do roku 1941, kdy se mu podařilo vrátit zpět do Maďarska. Po návratu se opět zapojil do činností komunistické strany a stal se jejím tajemníkem.

Za druhé světové války patřilo Maďarsko ke spojencům Německa. Když se admirál Horthy, původně proněmecky orientovaný, pokusil vystoupit z aliance Osy, Hitler reagoval obsazením Maďarska a vytvořením kruté vlády strany Šípových křížů. V prosinci 1944 byl László Rajk touto stranou zatčen. Jednalo se o totalitní antisemitskou nacistickou stranu, která byla nařízením vlády z 24. srpna 1944 oficiálně zrušena, pracovala však nadále ilegálně. Rajk byl transportován do vězení v Sopronkőhida a měl být popraven. Jeho starší bratr, Endre Rajk, byl fašistickým náměstkem, který ho prostřednictvím této funkce zachránil před trestem smrti. László Rajk byl 13. května 1945 propuštěn.