Vladimír Hučín se narodil 25. května 1952 v dnešním Zlíně. Jeho otec byl partyzán, po válce pracoval jako vedoucí konstruktér v podniku Meopta. Matka byla učitelkou, členkou KSČ a stala se ředitelkou školy. Rodina často poslouchala zahraniční rozhlas, nikdo ale nebyl režimem vyloženě přímo perzekuován. V 18 letech se Vladimír Hučín vyučil jemným mechanikem, protože z důvodu “narušování socialistické morálky“ byl opakovaně nepřijat na střední školu. Zmíněným narušováním bylo, že rodina v roce 1968 nakrátko vycestovala do zahraničí. V roce 1971 při 50. výročí založení KSČ byl napaden a zbit do bezvědomí komunistickými funkcionáři pro svůj alternativní vzhled - dlouhé vlasy, vzdorovitý pohled a tričko s anglickým nápisem Led Zeppelin. Tento útok ovlivnil Hučínův celoživotní antikomunistický postoj. Stal se zapřisáhlým nepřítelem režimu. Poté byl odsouzen za “narušování slavnostní schůze“ k deseti měsícům nápravného opatření se srážkou 10% ze mzdy podle § 202 trestního zákona – výtržnictví. K odsouzení došlo u Okresního soudu v Přerově, u kterého soudil prom. právník Jaroslav Filipský, který v 70. letech prováděl několik dalších politických procesů a na kterého bylo opakovaně upozorňováno. Hučín byl rehabilitován až v roce 1999. Od tohoto incidentu do roku 1989 byl zaměstnán v Přerovských strojírnách, v Jutě Přerov, krátce u Pohřební služby. Po celou dobu byl pod dohledem StB, tajné policie komunistického Československa.

V letech 1972 až 1976 se v utajení věnoval “protistátní činnosti“. Pomocí výbušnin vlastní výroby ničil komunistické vývěsky. Pomocí termitu zcela zničil obrovský transparent „Se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Podílel se na útoku proti klubovně SSM a zapálil stánek s tiskovinami ze Sovětského svazu. Slzným plynem narušoval komunistické demonstrace. Příkladem byla demonstrace k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce z roku 1975. V roce 1977 byl odsouzen za nedovolené ozbrojování k devíti měsícům nepodmíněně plus dva a půl roku podmíněně. K rehabilitaci došlo v roce 2005. Dále v roce 1983 zorganizoval útok výbušninou na dům dvojího agenta StB a KGB Antonína Mikeše, čímž porušil § 257 trestního zákona – porušování cizí věci. Podle Hučína útokem nebylo ohroženo zdraví či život. O rok později byl za tuto agresi odsouzen ke dvěma a půl letům nepodmíněně. Trest si odpykal v dnes již neexistující věznici Minkovice v severních Čechách, která podle Hučínových slov připomínala peklo. Během výkonu trestu byl podporován organizací Amnesty International. Po splnění trestu pokračovalo odsouzení ke dvěma letům ochranného dohledu. Tyto odsouzení byly rehabilitovány v roce 2006. Celkem byl čtyřikrát odsouzen a ve vězeních strávil dohromady 40 měsíců. V roce 1986, po propuštění z vězení, podepsal Chartu 77. Následně byl nejméně 2 krát týdně předvoláván na StB ke kontrolním pohovorům. Ve dnech politických výročí, např. 25. února, 21. srpna, 1. máje, byl zadržován StB na 24 až 48 hodin. Při tomto zadržování docházelo k fyzickým útokům a zraněním. Koncem roku 1989 byla všemocná StB oficiálně rozpuštěna a snažila se ničit usvědčující dokumenty. Hučínovi se podařilo zachránit některé složky, které obsahovali informace o soudcích, státních zástupcích, agentech StB a dalších účastnících administrativy kriminálního režimu.

V roce 1990 získal funkci komunálního poslance a předsedy Občanské komise v Přerově. Tato komise se vyjadřovala k dalšímu působení příslušníků SNB – Sbor národní bezpečnosti. Dne 1. září 1991 se stal na základě doporučení Konfederace politických vězňů příslušníkem FBIS – Federální bezpečnostní informační služby/později BIS - Bezpečnostní informační služby. Zabýval se především monitorováním levicového extrémismu. Sledoval aktivní okruh severomoravských komunistů s vazbou na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a mezinárodní teroristické skupiny. Podle Hučínova názoru proniklo do BIS velké množství bývalých agentů Stb. A to navzdory vládnímu požadavku, který každému zaměstnanci BIS nařizoval prokázat, že v minulosti nespolupracoval s komunistickým režimem. V reakci na toto porušování docházelo z jeho strany k častým konfrontacím vedení. I přes tyto neshody se brzy stal jedním z nejproduktivnějších pracovníků BIS. Opakovaně byl vyhodnocován jako jeden z nejlepších operativních důstojníků odvádějící práci za tým jiných. Následoval rychlý služební postup až do hodnosti kapitána.

V roce 1998 došlo k bombovým útokům na Přerovsku a Olomoucku. Stalo se tak v době, kdy byla vláda občanských demokratů (ODS) vystřídána více levicovými sociálními demokraty (ČSSD). Vladimír Hučín byl členem vyšetřovacího týmu Výbuch pověřeným odhalením pachatelů. Tento speciální policejní tým vedl plukovník JUDr. Jiří Piščolka, přestože o jehož osobě byly u BIS ukryty materiály od Občanské komise z roku 1990, které ho vyhodnocovaly práce nezpůsobilým u Policie ČR. Na tuto skutečnost Hučín několikrát upozorňoval. Následně se začaly objevovat spekulace, že se na útocích podílel. Tehdejší ředitel BIS, František Bublan, Hučína náhle odvolal z případu. Pan Hučín o tom řekl, že k jeho odvolání došlo okamžitě poté, co odeslal zprávu, v níž bylo uvedeno, že levicová organizace, která stojí za bombovými útoky, má vazbu na KSČM. Dne 4. 1. 2001 mu bylo odebráno osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi a následně byl s 2-měsíční výpovědní lhůtou po téměř deseti letech z BIS propuštěn, aniž by měl nárok na tzv. odchodné. O den později došlo k dalšímu výbuchu a byl propuštěn okamžitě, bez ohledu na dohodnutou výpovědní lhůtu.

Dne 7. 3. 2001 byl policií zadržen. Policie provedla domovní prohlídku s cílem odhalit důkazy spojující ho s útokem. Prohlídka probíhala od 17:30 do 7:15 následujícího dne. Po domovní prohlídce byl zatčen speciální policejní jednotkou specializovanou na boj s terorismem a odveden do vyšetřovací vazby nejprve do Ostravy a poté do Prahy na Pankrác. Druhý den se policie vrátila do Přerova a prošla místní hřbitov, o který se starala rodina Hučínova. Po hodině a půl policie odešla se slovy, že nic nenalezla. Přesto byl v protokolu o prohlídce židovského hřbitova uveden seznam zabavených věcí, mezi které patřila: „plastová láhev připomínající armádní imitační prostředek a bílá plastová střepina pravděpodobně pocházející z rozbušky.“ Ten samý den večer policie oznámila, že je Hučín obviněný z nedovoleného ozbrojování. Téměř rok byl vazebně vězněn. Součástí věznění byl i dvouměsíční pobyt v psychiatrické léčebně, který byl uskutečněn proti jeho vůli a jehož závěrem byl lékařský posudek o Hučínově psychickém stavu. „Nezjistily se žádné kvalitativní poruchy vnímání ani myšlení. U obviněného nebyly nalezeny znaky bájivé lhavosti, nebyly zjištěny patologické sklony k záměrnému a účelovému zkreslování nebo blokování informací ve svůj prospěch.“

Koncem ledna 2002 ministr vnitra Stanislav Gross v televizním pořadu o Hučínovi prohlásil, že se dopustil mnoha trestných činů s tím, že ti, kteří se ho zastávají, se budou divit. Tím že veřejně komentoval případ, který se měl před soudem teprve projednávat, tak hrubě porušil zásadu presumpce nevinny.

Ačkoli byl Vladimír Hučín zatčen pro podezření z bombových útoků, nikdy nebyl obžalovaný z jakéhokoli trestného činu, který by s teroristickými útoky souvisel. Namísto toho byl postupně obžalován přerovskou státní zástupkyní Lenkou Šromovou ze sedmi zločinů. Zajímavé je, že Hučínovi advokáti obdrželi zpracovanou obžalobu až 24. ledna, přičemž proces začal 13. února. V ten samý den, 24. ledna, nechala Hučína státní zástupkyně převézt z Pankráce do Přerova, a to bez vědomí jeho advokátů. Tím zabránila dvěma plánovaným návštěvám od přátel z Konfederace politických vězňů a návštěvě z listu The Prague Post.

Prvním bodem obžaloby bylo nedovolené ozbrojování. Toho se měl dopustit držením výbušniny na bázi HMTD (hexametylentriperoxidiamin), protizákonným nabytím a vlastněním výbušky V 30-b a milisekundové rozbušky stupně 10. Druhým bodem bylo neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 trestního zákona, kdy Hučín odmítl uposlechnout své nadřízené a vydat informátory pracující uvnitř extrémně levicových organizací. Odmítnutí odůvodnil strachem o jejich bezpečnost, protože tři jeho předchozí informátoři zemřeli za ne zcela jasných okolností. Podle soudu toto neuposlechnutí rozkazu nebylo vzhledem k okolnostem ani trestním činem. Jako třetí bylo uvedeno zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 trestního zákona. Podle policie měl Hučín nabádat svého informátora Jiřího Metelku k organizování extrémně levicových akcí a dokonce k provedení výbuchu, kterým by byly vzbuzeny obavy z levicového extrémismu. Soud rozhodl zproštěním obžaloby, protože toto jednání nebylo prokázáno.

Čtvrtým obviněním bylo šíření poplašné zprávy. Toho se měl dopustit informováním o sílícím nebezpečí ze strany levice v Konfederaci politických vězňů, v Klubu angažovaných nestraníků a ve hromadných sdělovacích prostředcích. Obžaloba Hučínovi vyčítala, že takto jednal, ačkoli věděl, že za útoky stojí jeho spolupracovník Metelka. I v tomto bodě soud rozhodl, že obvinění nebylo prokázáno. Za páté byl obžalován z ohrožování utajovaných skutečností, kterého se měl dopustit neoprávněným shromažďováním, přechováváním a šířením dokumentů BIS spadajících pod stupeň utajení důvěrné a vyhrazené. Na to navazovalo obvinění z neoprávněného nakládání s osobními údaji občanů v souvislosti s jeho prací v BIS. Mimo jiné šlo o materiály o spolupracovnících StB, příslušníků pomocné stráže a dalších. Podle soudu ani zde nešlo o trestní čin a Hučín získal část těchto materiálů během působení v Občanské komisi v Přerově. Posledním obviněním bylo zneužití sociálních dávek, kterého se měl dopustit ve spolupráci se svým osobním lékařem MUDr. Chmelařem a připravit pojišťovnu o 7 600 Kč.
Pokračováním byl kontroverzní soudní proces, který trval pět let. Začal v únoru 2002 u Okresního soudu v Přerově. Proces byl neveřejný s odůvodněním, že se projednávají utajované skutečnosti týkající se bezpečnosti státu. Z předvolání svědků vyplývá, že o neveřejnosti jednání bylo rozhodnuto ještě před zahájením hlavního líčení a to bez vyjádření stran, neboť byli předvoláni do nejmenší místnosti č. 3 v budově přerovského soudu. Určité skupiny již v té době požadovaly, aby proběhl férový soud. Sepsaly mezinárodní petici „Za spravedlivý veřejný soud s Vladimírem Hučínem“ určenou členům obou komor Parlamentu ČR, prezidentovi republiky, ministru spravedlnosti, předsedovi Ústavního soudu a Petičnímu parlamentnímu výboru. V říjnu 2004 rozhodoval soudce Jelínek, na nějž byla podána řada písemných stížností, o způsobu jednání následujícího třídenního procesu. Opět rozhodl, že soudní jednání proběhne s vyloučením veřejnosti. Údajně z důvodu projednávání utajovaných skutečností. Žádné “utajované skutečnosti“ se však neprojednávaly, o čemž svědčilo písemné vyjádření obhájce. Třetí den situace eskalovala a policie zasahovala proti lidem žádajícím veřejný proces zaručený Ústavou ČR. Došlo ke zraněním a tělesným postižením. O celém policejním zásahu nemajícím u nás po roce 1989 obdoby byl natočen filmový dokument.

Státní zástupkyně navrhovala vyslechnout 48 svědků. Z obžaloby vyplývá, že vyšetřovací orgány měly soudní povolení k odposlechu dvou telefonních linek Vladimíra Hučína. Jedna z těchto linek ovšem nepatřila jemu, ale jeho matce, paní Anně Hučínové. Konečně 28. února 2002 byl po jedenáctiměsíční vazbě propuštěn. K tomu došlo na základě rozhodnutí Ústavního soudu, který shledal listopadové prodloužení vazby nezákonným. Jako zvláštní se může jevit soudní jednání o zneužití sociálních dávek, které probíhalo ve čtyřech dnech a mnohonásobně převyšovalo spornou částku (7 600 Kč). Navíc souzená částka byla panem Hučínem vrácena už před čtyřmi lety. Hučín se bránil, že je celá obžaloba vykonstruovaná s cílem odstranit ho z BIS, aby již neupozorňoval na pronikání komunistů do justice a státní správy. V listopadu 2005 Okresní soud v Přerově zprostil Vladimíra Hučína obžaloby v plném rozsahu. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal. Dne 21. dubna 2006 olomoucká pobočka Krajského soudu v Ostravě potvrdila rozsudek soudu první instance s jednou výjimkou. V druhém bodě, neuposlechnutí rozkazu, změnila přerovský rozsudek, ale rovněž v Hučínův prospěch.

V srpnu 2006 zproštěný Vladimír Hučín oznámil účast ve volbách do Senátu ve volebním obvodě č. 62 – Prostějov. Jako nezávislý kandidát si zvolil kandidovat za Konzervativní stranu. Podle Hučínových slov chtěl v případě zvolení očistit státní správu od vykopávek starého komunistického aparátu. Jeho volebním manažerem a tiskovým mluvčím byl zpěvák a aktivista Zbyněk Horváth. V Prostějovském obvodu skončil na třetím místě s 11,3% hlasů. V prosinci 2006 předsednictvo Konfederace politických vězňů rozhodlo o pozastavení Hučínova členství. V únoru 2007 byla senátorka Jitka Seitlová zvolena zástupkyní veřejného ochránce práv. V reakci na to se vzdala senátorské funkce. Byly vyhlášeny doplňující volby, kterých se Hučín plánoval zúčastnit. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká však podala dovolání proti osvobozujícímu rozsudku. Nejvyšší soud dovolání zamítl v pěti bodech, jeden bod ale olomouckému soudu vrátil. Hučín tak byl připraven o možnost kandidovat v doplňujících volbách. O rok později kandidoval v řádných senátních volbách za svůj rodný obvod č. 63 – Přerov jako nezávislý kandidát na kandidátní listině Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Získal 10,34% hlasů.

U výše popsaného případu bylo právo na spravedlivý proces porušeno hned několikrát. V souvislosti s kauzami probíhajícími v období komunistického režimu nemůžeme o spravedlivém procesu mluvit vůbec. Bohužel u procesů s Vladimírem Hučínem, které se odehrály po roce 1989, nacházíme také mnoho prvků nespravedlivého procesu. Došlo k porušení procesní zásady veřejnosti. Tuto zásadu se Česká republika zavázala dodržovat v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Princip veřejnosti soudního jednání zajišťuje ochranu stran před zneužíváním moci ze strany soudního aparátu. Veřejnost může být vyloučena pouze v případě, kdyby veřejné projednávání ohrozilo státní, hospodářské, obchodní nebo služební tajemství, důležitý zájem účastníků řízení, nerušený průběh jednání nebo mravnost. Několikrát došlo k vyloučení veřejnosti z důvodu projednávání utajovaných skutečností týkajících se státu. Jejich projednávání se však během procesu nerealizovalo a veřejnost byla vyloučena bezdůvodně. Takový postup je po právní stránce nepřijatelný.

Pravým důvodem obvinění Vladimíra Hučína byla jeho informovanost, jako předsedy Občanské komise a kapitána BIS. Státní zástupkyně JUDr. Lenka Šromová byla panem Hučínem vyšetřována z důvodu bezpečnostní prověrky, během které byly nalezeny nesrovnalosti znemožňující její splnění. Následně se stala autorkou obžaloby obviňující právě Vladimíra Hučína. Šromová porušovala Kodex profesionální etiky státního zástupce, který udává základní pravidla, jenž by měla být státními zástupci dodržována. Došlo k nedodržení zásady nezávislosti a nestrannosti, kdy se státní zástupce má vyvarovat jakéhokoli neoprávněného zvýhodňování nebo znevýhodňování osob, jichž se výkon jeho působnosti týká. Státní zástupkyně nebyla jediná, které se nelíbila Hučínova informovanost. Také plukovníkovi Jiřímu Pščolkovi, vedoucímu policejního týmu “Výbuch“, se Hučínovo odstranění z BIS velmi hodilo.

Výše popsané skutečnosti dokládají absurditu celého procesu a pokroucení principu trestního práva. Hledání spravedlnosti bývá potlačeno formalistickým výkladem právních předpisů podle zásady, že právo není o spravedlnosti. Tento přístup má historické kořeny v praxi represivních orgánů předlistopadového protiprávního režimu.

Poznámky:

Protokol o provedení prohlídky židovského hřbitova [online] dostupný z http://cs-magazin.com/hucin/verze1/proces/oficialni/SP-protokol-prohlidka.htm [cit. 2015-07-30].

Znalecký posudek [online] dostupný z http://cs-magazin.com/hucin/verze1/proces/oficialni/SP-psychoposudek.htm [cit. 2015-07-30].

Použité prameny:

• http://www.vladimirhucin.cz/
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Hu%C4%8D%C3%ADn
• http://www.kan.cz/dokumenty/Vladimir_hucin_chronologie.htm
• http://www.atllanka.net/index.php?text=264-vladimir-hucin-persona-non-grata
• http://www.ceskapolitika.cz/nazory/2003/Vladimir_Hucin.htm
• http://cs-magazin.com/hucin/verze1/index.html