Porušení zásady nullum crimen sine lege, presumpce neviny a in dubio pro reo

Dne 22.6.2016 vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele ve věci trestného činu křivého obvinění revizorů a policistů v trestním oznámení stěžovatele. Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů v této věci, neboť dospěl k závěru, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, zásada presumpce neviny a zásada nullum crimen sine lege.

Stěžovatel byl dne 5. 11. 2013 v noci přistižen dvěma revizory při jízdě na černo tramvají, revizorům neprokázal svou totožnost a po přivolání policistů na místo se dal na útěk, následně byl dopaden v křoví, kde se schovával, a odvezen na policejní služebnu. V návaznosti na tento incident pak stěžovatel uvedl na policii několik tvrzení, kterými měl údajně křivě obvinit dotčené policisty a revizory.

Podle soudů se měl stěžovatel dopustit trestného činu křivého obvinění tím, že měl na policii záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory postrádá“.

Rozhodnutími obecných soudů byl tak stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Při rozhodnutí o vině stěžovatele přitom soudy vycházely pouze z výpovědí revizorů a policistů, které byly jedinými přímými důkazy. Podle soudů byla těmito výpověďmi prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení. Svědecké výpovědi byly dle soudu věrohodné díky tomu, že tito svědci byli poučeni a vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Takto provedené dokazování Ústavní soud vyhodnotil jako zcela nedostatečné, a to zejména s ohledem na způsob hodnocení jejich věrohodnosti a pravdivosti soudy.

Ústavní soud danou důkazní situaci označil jako tzv. situaci „tvrzení proti tvrzení“. V takovém případě bylo o to nutnější pečlivě hodnotit věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí. Soudy však nejen, že nezhodnotily věrohodnost výpovědí, ale nikterak nezohlednily ani možnost postihu naopak policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými.

Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení takových svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy takové svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Ústavní soud též dále uvedl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. Důsledkem takového upřednostňování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by mohlo být znemožnění potírání nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.

Svůj závěr o nepravdivosti stěžovatelových tvrzení uvedených v trestním oznámení soudy odůvodnily též poukazem na jejich „neuvěřitelnost“. V tomto ohledu soudy nejprve zpochybnily, z jakého důvodu by se revizor či revizoři vůbec pokoušeli napadat stěžovatele a zmocňovat se jeho diktafonu a mobilních telefonů, a to tím spíše, když by předem nemohli předpokládat reakci policistů na takové jednání. Dle názoru soudů revizoři ani neměli důvod si myslet, že stěžovatel událost nahrává na mobilech, neboť s ním byli v kontaktu hned po jeho nastoupení do tramvaje, pročež stěžovatel neměl fakticky čas si nepozorovaně spustit nahrávání na mobilech. Podle Ústavního soudu však taková argumentace vychází ze spekulativních domněnek soudu prvního stupně, na nichž ovšem rovněž nelze, a to ani podpůrně, postavit závěr o vině obviněného.

Ústavní soud přitom zdůraznil, že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje, aby byla prokázána – a to mimo jakoukoli rozumnou pochybnost – nepravdivost tvrzení obviněného, že se jiný dopustil jednání představujícího trestný čin; nestačí tedy přesvědčení soudu o neuvěřitelnosti či nepravděpodobnosti posuzované informace tvrzené obviněným. Závěr o vině obviněného trestným činem křivého obvinění proto zásadě nelze opřít o jediný důkaz výpovědí samotného obviněného, ledaže by se tento k činu doznal. Odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání objektivní nepravdivosti dotčeného tvrzení.

Městský soud jako soud odvolací dále v souvislosti se závěrem o nepravdivosti tvrzení stěžovatele uvedených v trestním oznámení, poukazoval též na jeho trestní minulost, zahrnující i trestnou činnost vůči revizorům a dalším cestujícím. Takový poukaz Ústavní soud považuje za zcela nepřípadný, ba zpochybňující nestrannost a nezaujatost soudu vůči stěžovateli. Ústavní soud připomíná, že obecné soudy v trestním řízení nemohou vyvozovat skutkové závěry ze skutečností souvisejících s povahovými či osobnostními rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Prokázanou minulou trestnou činnost jistě nelze pokládat za důkaz spáchání nového trestného činu.

Obecné soudy tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě náležitě neprovedly zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí, namísto toho se spokojily s pouhým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Za použití takové argumentace by však ostatně ani nebylo možno stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.

Z rozhodnutí soudů dále ani přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Mimo svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů totiž obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele učinily v zásadě jen s poukazem na znalecký posudek k osobnosti a obecné věrohodnosti stěžovatele a na neuvěřitelnost samotných tvrzení stěžovatele. Ústavní soud ovšem připomněl, že ani ony svědecké výpovědi, bez ohledu na jejich věrohodnost, vlastně zcela podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti incidentu mezi stěžovatelem a revizory a policisty, a zejména že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací.

Ústavní soud tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo i zásadou nullum crimen sine lege, a napadená rozhodnutí zrušil. Obecné soudy budou muset nyní opětovně důkladně hodnotit věrohodnost klíčových svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů, a to i při zohlednění objektivní pochybnosti o jejich nezaujatosti na výsledku řízení. Při uvážení všech v řízení provedených důkazů pak budou muset pečlivě posoudit, zda vůbec bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že se stal skutek, z nějž je stěžovatel obžalován - tedy zejména zda byla prokázána nepravdivost tvrzení stěžovatele uvedených v jeho trestním oznámení a zda případně tato prokazatelně nepravdivá tvrzení představují úmyslné lživé obvinění jiného z trestného činu. Skutečnost, že se nepodaří prokázat tvrzení uvedená v trestním oznámení, totiž ještě neznamená, že tato tvrzení představují křivé obvinění.

Zdroje: 

Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. I. ÚS 520/16http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2016/I._US_520_16_an.pdf