Ferdinando Nicola Sacco a Bartolomeo Vanzetti byli oddaní osoby italské národnosti. V roce 1916 byl Sacco uvězněn za účast na demonstraci vyjadřující solidaritu se stávkujícími dělníky v Minnesotě. Ve stejném roce se zúčastnil stávky v továrně v Plymouthu ve státě Massachusetts. Na jedné z manifestací se setkal s Vanzettim. Bylo to krátce předtím, než Spojené státy vstoupily do války a oba, ve snaze vyhnout se povinné branné povinnosti, utekli do Mexika. Po skončení války se vrátili zpět do USA, Sacco do továrny na výrobu bot a Vanzetti si otevřel malý obchod s rybami.
Jako většina anarchistů oba aktivně protestovali proti první světové válce. Sacco, vyučený obuvník a otec dvou synů, přijel do USA s vidinou žít americký sen, dopřát svým dětem dobré vzdělání a zajistit rodinu. V obuvnictví se mu vedlo dobře a za týden si bez problémů vydělal až 80 dolarů, což byl v té době trojnásobný plat obyčejného dělníka. Prodavač ryb Vanzetti, na mnoho lidí působil jako vagabund, ovšem pod drsnou slupkou se ukrývala citlivá poetická duše. Patřili do okruhu příznivců anarchisty Luigiho Galleaniho, který prosazoval revoluční násilí. Sacco s Vanzettim se ale do anarchistických násilností nezapojovali, účastnili se jen některých stávek a demonstrací proti pracovním podmínkám a vládě oligarchických bankovních kruhů.
V prosinci 1919 byl v městečku Bridgewater u Bostonu přepaden vůz s penězi (nikomu se nic nestalo) a 15. dubna 1920 byli při dalším přepadení v malém městě South Braintree u Bostonu dva doručovatelé peněz pro obuvnickou firmu zastřeleni a z vozu bylo uloupeno téměř 16 tisíc dolarů. Tito muži byli zastřeleni dle svědků dvěma osobami, kteří poté sebrali krabice s penězi určených na výplaty zaměstnanců, tyto hodili do připraveného vozu a vůz v poměrně velké rychlosti ujel z místa činu. Vozidlo značky Buick bylo později policií nalezeno v lese v okolí Bridgewater – opuštěné a beze stop, pouze vedle vozu byly nalezeny stopy pneumatik menšího vozu. Vzhledem k tomu, že bostonská policie dříve řešila podobný případ ( z prosince 1919), kdy očití svědci vypověděli, že pachatelé byli určitě Italové, vyvodila si policie závěr, že druhé přepadení bylo také provedeno osobami italské národnosti.
Sacco a Vanzetti dne 5. května 1920 přijeli do města Cochesett, protože potřebovali půjčit vůz, aby mohli varovat své přátele před agresivními zásahy federální policie proti demonstrantům, poté, co byl jeden z nich nalezen po rozehnání protestu ležící mrtvý na chodníku, tímto mužem byl Salsedo – jejich společný přítel, který byl dle dostupných zdrojů vyhozen policií z okna. Vůz jim měl zapůjčit jejich známý Mike Boda, který byl ve spojení se radikálem Ferruciem Coaccim. Vůz byl však kvůli opravě umístěn v Johnsonově garáži, jejíž zaměstnanci poté, co Sacco, Vanzetti, Boda a Ricardo Orciani (další známý) přišli, aby si auto vyzvedli, ihned kontaktovali policii. Sacco a Vanzetti byli zatčeni ve vlaku, Boda uprchl a Orciani byl zadržen dalšího dne, avšak dle výpovědi svědků byl oba inkriminované dny v práci a tudíž byl propuštěn na svobodu. Sacco a Vanzetti byli vyslýcháni policií, dle jejich přesvědčení byli zadržení kvůli jejich politickým aktivitám, a tudíž u výslechu uváděli zkreslené informace ohledně jejich vztahu s důležitými figurami anarchistického hnutí, čehož si však bostonská policie byla vědoma, neboť měla k dispozici nesčetně fotografií. Oba měli při zatčení u sebe zbraně. Poté co byla u Niccoly Sacca objevena pistole Colt 32 stejné ráže, která byla použita při loupežném přepadení v Braintree, byli oba obviněni z loupežné vraždy. Dále následovaly rozsáhlé rekognice, v přítomnosti desítek svědků. Sacco a Vanzetti však nebyli jednoznačně identifikováni. Hlavním důvodem pro další zadržení byl fakt, že Sacco a Vanzetti lhali při své výpovědi, ale především fakt, že Sacco vlastnil zbraň stejné ráže, která byla použita při přepadení v Braintree.
Případ se dostal před soud v červnu roku 1920 a již od jeho počátku se objevovaly názory, že se jedná o vykonstruovaný proces. Obžaloba byla postavena na třech bodech. Prvním byly očití svědci, kteří dosvědčili přítomnost obou na místě, kde se zločin odehrál. Druhým byly výsledky balistických testů, které potvrzovaly shodu kulky nalezené v těle obětí s tou, která byla vystřelena se Saccovy pistole. Třetím bodem obžaloby bylo takzvané vědomí viny. Žaloba se snažila dokázat, že už jejich chování, tedy klamné odpovědi při zatýkání, svědčily o jejich vině. Svědecké výpovědi byly zmatené, či zmanipulované, na místě činu nebyli nikým spatřeni – chyběly přímé přesvědčivé důkazy. Padesát devět svědků svědčilo pro Commonwealth a devadesát devět pro obžalované. Dle názoru obžaloby byl střelcem Sacco, Vanzetti seděl v autě s ním jako jeden z jeho spolupracovníků.
Klíčová svědkyně obžaloby Mary Splaine – identifikovala Sacca jako střelce. Podrobně popsala jeho postavu, váhu, oblečení, dokonce i fakt, že jeho levá ruka byla velká a silná. To vše vypověděla více než rok od 15. dubna 1920, kdy k činu došlo. Splaine byla schopna tyto skutečnosti přesně popsat, ačkoli dle výpovědi její a dalších svědků poté co zazněl výstřel běžela k oknu, kde ze vzdálenosti cca. 30 metrů zahlédla vozidlo odjíždějící z místa činu rychlostí 30-40 km/h – výhled na vůz měla přibližně 2-3 vteřiny, přesto za tak krátkou dobu a na velkou vzdálenost byla schopna více než po roce přesně identifikovat osobu Sacca (vysoké čelo, barva košile, vlasy sčesané dozadu, tmavé obočí… . Tato tvrzení ale vážně kolidovala s její výpovědí cca. 40 dní po činu, kdy nebyla schopna při rekognici Sacca identifikovat. Výpověď Mary Splaine okomentoval psycholog Dr. Morton Prince takto – „Z psychologického hlediska je takováto přesnost výpovědi nemožná. Svědkyně popsala šestnáct různých detailů osoby Sacca, a to vše, ač jej viděla na velkou vzdálenost, během krátké doby a navíc ve chvíli kdy seděl ve vozidle, které se pohybovalo nemalou rychlostí. Takovéto vnímání a paměť při podobné události je věcí nemožnou.“ Obhájce Fred Moore zpochybnil její tvrzení poté, co nebyla kvůli krátkozrakosti schopna popsat muže, který u soudu od ní seděl 15 metrů daleko. Na což prokurátor Katzmann reagoval intervencí a napověděl, že svědkyně nosí v práci brýle, k soudu si je však nevzala, aby neničily její vizáž. Svědkyně toto poté zopakovala.
Druhá svědkyně – Frances Devlin, která prý celou situaci sledovala z okna továrny Slater a Morrill, kde spolu s Mary Splaine pracovala, nejprve tvrdila, že osoba, kterou viděla střílet pouze vypadala jako Sacco, rok poté u soudu přesně spolu s Mary Splaine identifikovala Ferdinanda Sacca. Podobně vypovídali také další svědkové – Pelser a Williams – přestože si u prvního výslechu nebyli jistí osobou pachatele, u soudu poté oba označili Sacca jako pachatele.
Lola Andrews, žena pochybné pověsti, svědčila, že kolem 11. hodiny viděla v okolí továrny Slater a Morrill zastavený tmavý automobil. Ve voze se nacházel dle jejího tvrzení muž drobné postavy (bezesporu ani Sacco ani Vanzetti) a poté muž „tmavé pleti“, který se ohýbal přes kapotu vozu. O 15 minut později byl „tmavý“ muž pod autem a vypadalo to, že jej opravuje. Andrews se tohoto muže zeptala na cestu do jiného závodu, muž jí odpověděl a více spolu již nemluvili. Po zatčení Sacca a Vanzettiho byla Andrews vzata do vězení Dedham, kde identifikovala Sacca jako „muže s tmavou pletí“. Více než 4 další svědci poté zdiskreditovali svědectví Loly Andrews. Například obchodník Quincy, kterému se Lola Andrews údajně svěřila, že po ní vláda chce, aby identifikovala muže, které dříve předtím nikdy neviděla. Daného dne se prý skutečně nacházela poblíž místa činu, ovšem setkala se zde s takovým množstvím lidí, že větší pozornost nevěnovala nikomu z nich. Okresní prokurátor Katzmann nejenže nabídl svědectví Loly Andrews ke zvážení porotě, ale také ji sám osobně sponzoroval - „A pak je tu svědkyně Lola Andrews. Jsem v tomto úřadě, pánové, více než 11 let a nevzpomínám si, že bych ve svém životě viděl nebo slyšel tak přesvědčivé svědectví.“
Svědek Pelser vypověděl, že v době činu uslyšel střelbu, vyklonil se z okna viděl muže, který zastřelil jednu z obětí. U soudu identifikoval Sacca. Ovšem při policejním výslechu 7 dní po činu nebyl schopen Sacca identifikovat. Z výpovědi jeho tří kolegů také vyplývalo, že bezprostředně po střelbě se utíkal schovat pod lavici a sám jim poté tvrdil, že nikoho neviděl.
Další svědek Commonwealthu – Carlos E. Goodridge (u kterého bylo v průběhu soudního řízení zjištěno, že se vyhýbá stíhání v jiném státě a svědectví poskytl pod falešným jménem) přísahal, že v době střelby se nacházel na koupališti v jižním Braintree, slyšel výstřely, vyšel ven ze dveří a viděl, jak se k němu přibližuje vozidlo. Ve chvíli kdy jej auto míjelo, byl již na chodníku, když muž sedící ve vozidle na něj vytáhl zbraň, načež se vrátil zpět do budovy. O sedm měsíců později identifikoval Sacca a znovu jej pak identifikoval u soudu. Čtyři další svědci, včetně Goodridgeova zaměstnavatele svědčili v rozporu s jeho opožděnou výpovědí. Goodridge ale svědčil ve vlastním zájmu, neboť čelil obvinění pro krádež, k níž se přiznal a díky svědectví mu nebyl, mimo zkušební doby, uložen žádný trest. Soudce nedovolil obhajobě poukázat, že svědectví Goodridge bylo ovlivněno shovívavostí ze strany Commonwealthu a že svědčil ze strachu ze ztráty imunity pro obvinění z krádeže. Ve světle uznávaných zásad ústavního práva je toto rozhodnutí, ač později potvrzeno Nejvyšším soudem státu Massachusetts, neobhajitelné.
Úředník italského konzulátu v Bostonu svědčil, že Sacco ho v inkriminované době navštívil kvůli cestovnímu pasu, který si měl v úmyslu zařídit, neboť se chystal do Itálie navštívit svého umírajícího otce. Právní zástupce obžalovaných Fred Moore se snažil při procesu poukazovat na nekompletní výpovědi, které se v mnoha případech neshodovaly, a zároveň se mu podařilo naprostou většinu tvrzení svědků obžaloby zcela vyvrátit.
Commonwealth nabídl další dva svědky, kteří identifikovali Vanzettiho jako cestujícího „vražedného vozu“. Jeden z nich – Dolbeare vypověděl, že Vanzettiho viděl pár hodin před vraždou. Dále pak prý zahlédl vůz s pěti lidmi, z nichž jednoho z nich poté identifikoval jako Vanzettiho. Muže ve voze charakterizoval jako „drsně vyhlížející partu“, nepamatoval si obličeje, oblečení, nedokázal ani s jistotou říci, zda měl či neměl vousy. Další svědek – Faulkner vypověděl že v 9:54 spatřil jeho kolega ve vlaku v Braintree právě Vanzettiho. Toto svědectví bylo však třemi železničními úředníky vyvráceno. Další svědek – LeVangie obsluhoval závoru na železničním přejezdu, kterým údajně projíždělo vozidlo pachatelů. LeVangie identifikoval Vanzettiho jako řidiče tohoto vozidla – tvrdil, že na něj měl od kliky pro spuštění závor dobrý výhled. Z důkazů obhajoby však vyplynulo, že Vanzetti ani neuměl řídit auto a proto je toto tvrzení nepravdivé. Do situace se však opět vložil prokurátor Katzmann, který znovu formuloval odpovědi svědka, který je posléze zopakoval. LeVangie tedy změnil svou výpověď tak, že po spuštění závor přešel na druhou stranu silnice a viděl tedy Vanzettiho na místě spolujezdce. Alibi pro Vanzettiho bylo ohromující. Třicet jedna očitých svědků pozitivně dosvědčilo, že ani jeden z mužů, kteří v autě cestovali nebyl Vanzetti. Třináct svědků dosvědčilo, že Vanzetti byl v době činu v Plymouthu a prodával zákazníkům ryby.
V případě Sacco/Vanzetti došlo k zintenzivnění prvků nejistoty. Většina svědků hovořilo o náhodném pozorování mužů, které nikdy předtím neviděli, muže jiné rasy a za okolností neobvyklého zmatku. (Např. svědek Cole – myslel, že na první pohled byl jedním z pachatelů portugalský muž jménem Tony. Potom si byl jistý, že to byl Vanzetti). Sacco a Vanzetti byli před vynesením rozsudku soudem označováni jako gangsteři, byl jim vytýkán nedostatek vlastenectví s odkazem na fakt, že před 1. světovou válkou uprchli do Mexika. Sacco se při své výpovědi také poukázal na fakt, že univerzity v USA, především Harvard jsou elitářské a pro prostého člověka velmi těžko dosažitelné, neboť by si pak musel vybrat mezi vzděláním dítěte na jedné straně a obživou pro celou rodinu na straně druhé. Prokurátor Katzmann na toto tvrzení odpověděl otázkou – zda by si Sacco přál tedy zažalovat Harvardskou univerzitu a zda si je vědom, že nabízí studentům stipendia.
Obžalovaní Sacco a Vanzetti, neměli jakékoli spojení s gangstery, nebyl žádný důkaz o tom, že by si 16 tisíc dolarů z loupeže ponechali, nebo s nimi jinak disponovali. Po vraždě ani jeden z nich nezměnil způsob života, zaměstnání, ba dokonce ani místo pobytu nebo jméno. Mezi spácháním zločinu a jejich zatčením uběhly tři týdny a během této doby se nepokusili ukrýt, či manipulovat s kořistí. Zdržovali se v okolí svého bydliště a dále docházeli na veřejná shromáždění v okruhu několika mil od jejich bydliště a to i několik mil od města, kde údajně spáchali vraždu za bílého dne.
Celý proces byl třídně motivovaný a Sacco a Vanzetti byli souzeni především za svá politická přesvědčení. Toto podtrhuje například vyjádření soudce Webstera Thayera o B. Vanzettim - „Ačkoli tento muž možná nespáchal onen čin, je morálně vinen, neboť je nepřítelem našich existujících institucí.“ Oběma obžalovaným byl kvůli jejich lámavé angličtině přidělen tlumočník, ale z důvodu obav o jeho nezávislost, si poté zvolili tlumočníky vlastní. Svou roli zde také sehrála masivní mediální kampaň proti přistěhovalcům a lidem s levicovými názory. Boston byl jedním z míst, kde davová hysterie proti „rudým“ (komunisté, anarchisté, bolševici…) byla přiživována kampaní ministerstva spravedlnosti – která měla vést k masovému zatýkání a následné deportaci „rudých“. Situace měla za následek stav totálního bezpráví proti společností netolerovaným menšinám.
Prokurátor Katzmann nejenže manipuloval s důkazy v celém procesu, ale také systematicky „hrál porotě na city“ – jako hlavní důvody uváděl nedostatek vlastenectví u obviněných a také zvrácenost jejich přesvědčení. Soud nepřihlédl ke všem svědeckým výpovědím – více jich bylo ve prospěch obviněných. Ale také se zde objevilo překrucování důkazů soudem– například – svědectví kapitána Williama Proctora o tom, že kulka, která zabila jednoho z mužů pocházela ze zbraně F.N. Sacca (vystřelené projektily byly ale čtyři a spojení projektilu se zbraní bylo dokázáno jen u střely č.3, která byla dle názoru soudu smrtelná) – ve skutečnosti kpt. Proctor nebyl o této skutečnosti 100% přesvědčený, nicméně se objevila ve vykonstruovaném čestném prohlášení, jehož otázky a odpovědi byly předem připraveny. Soud postupně následně snižoval věrohodnost Proctorových pochybností a prohlášení, neboť W.Proctor krátce po skončení procesu zemřel.
V červenci roku 1921 byli po sedmi týdnech procesu odsouzeni k trestu smrti. Tato událost vyvolala po celém světě řadu protestů a žádostí o omilostnění – odsouzených se zastal například A. Einstein, R. Rolland, H.G.Wells či Bernard Shaw, ale i Mussolini a dokonce i papež. I v Československu byly demonstrace na jejich podporu a komunistická strana, ač Sacco a Vanzetti nikdy nebyli členy komunistické strany, je zvolila za čestné předsedy. Ale situace se ani po letech odvolávání, žádostí na obnovu řízení a nových skutečnostech nezměnila a oba muži byli dne 23. srpna 1927 popraveni na elektrickém křesle. To vše i přes nové svědectví, které soudu poskytl Celestino F. Madeiros – a ze kterého vyplývalo, že pachatelem by mohl být někdo jiný – důkazy vedly k osobě Joea Morelliho, vůdce gangu, který byl proslulý loupežemi. Avšak soudce W. Thayer návrh na obnovu řízení zamítl a Madeirose označil za nemocného člověka, který nedokáže rozlišit skutečné se smyšleným. Madeiros byl portugalské národnosti, a měl záznam v rejstříku trestů – proto byla jeho výpověď označena jako nevěrohodná. Nepomohlo ani to, že se v listopadu 1925 Celestino Madeiros, odsouzen k smrti za jiný trestný čin, ke zločinu přiznal.
Krátce před popravou Vanzetti před novináři řekl: "Pokud by se nestalo to, co se stalo, mohli jsme zemřít jako neviděni, neznámí potížisté. Teď už nejsme potížisté. Toto je naše kariéra, náš triumf. Nikdy během celého našeho života jsme nemohli doufat, že uděláme tolik pro větší toleranci, spravedlnost a porozumění, jako po tomto neštěstí."
Po těchto událostech docházelo v průběhu dalších let k různým teoriím a stále se hledaly další možné důkazy. V roce 1973 se v přiznání Franka Morelliho (bratra J. Morelliho), které publikoval bývalý gangster Vincent Teresa objevila skutečnost, že za loupež a dvojnásobnou vraždou byl odpovědný právě Morelli. Roku 1977, 50 let po popravě Sacca a Vanzettiho, guvernér státu Massachusetts Michael Dukakis sepsal zprávu – Zpráva guvernéra ve věci Sacco a Vanzetti – ve které byly zpochybněny některé důkazy, poukázal na roztříštěnost svědeckých výpovědí, zaujatost soudce a další skutečnosti, jež vedly k názoru, že soudní proces nebyl spravedlivý a sám označil Sacca a Vanzettiho za nespravedlivě souzené a odsouzené. Ve své proklamaci Dukakis uvedl, že Sacco a Vanzetti byli odsouzeni na základě předsudků k cizincům a politické nesnášenlivosti a odsoudil také postup úředníků zapojených do případu a jejich neochotu a neschopnost vést trestní stíhání a soud spravedlivě a objektivně. Navrhl také aby byl na 23.srpna vyhlášen Pamětní den F.N. Sacca a B Vanzettiho a zároveň aby z jejich jmen byla navždy odstraněna stigma a hanba. - "Všechna stigmata a potupa budou navždy sejmuty ze jmen Nikoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho. Nejsme zde proto, abychom řekli, zda tito muži jsou vinni, či nevinni. Musíme říci, že vysoké normy soudnictví, na které jsme v Massachussets hrdi, v případě Sacca a Vanzettiho selhaly." Tento návrh ale senát zamítl v poměru hlasů 23-12. O jejich životě byl roku 1971 natočen ve spolupráci Francie a Itálie dokumentárně životopisný snímek nazvaný Sacco a Vanzetti, film režíroval Giuliano Montaldo, hudbu složil Ennio Morricone.
Zdroje:
http://www.theatlantic.com/past/unbound/flashbks/oj/frankff.htm
http://www.history.com/this-day-in-history/sacco-and-vanzetti-executed
http://law2.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/SaccoV/SaccoV.htm
http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/ecce-homo-sacco-a-vanzetti--373062