Právo na spravedlivý proces je v první řadě právo na ústavní úrovni, garantované Ústavou ČR. Je souhrnem práv, která regulují průběh řízení v rovině trestního a občanského práva nejen před soudem, ale i před dalšími orgány veřejné moci.[1] Záruka „férového“ řízení je základním principem každého demokratického právního státu[2] a jeho zásady musí být dodržovány všemi institucemi, které závazně rozhodují o právech a povinnostech člověka. Právo na spravedlivý proces je zaručeno všem bez výjimky a každý se ho může domáhat prostřednictvím soudů v rámci ČR, a pokud by tato cesta nebyla účinná, další možností je obrátit se na Evropský soudní dvůr pro lidská práva (ESLP) nebo Soudní dvůr Evropské unie (SDEU).

Stížnost k ESLP je oprávněna podat každá fyzická osoba, nevládní organizace či skupina jednotlivců, jestliže se cítí být zkráceni na svých právech, které jim jsou přiznány Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (Úmluva)[A] a jejími Protokoly.[3] Stížnost nesmí být anonymní a porušení práva stěžovatele musí být jasně definováno.

SDEU je soudní orgán EU a vynáší rozsudky v případech, ve kterých se jedná o porušení práva EU. Mimo něj existují ještě další soudní orgány EU, kterými jsou tzv. Tribunál, který řeší případy předložené jednotlivci, podniky, některými organizacemi či případy, které se týkají práva z oblasti hospodářské soutěže. Soud pro veřejnou službu je třetím soudním orgánem, který rozhoduje spory mezi EU a jejími zaměstnanci. Ve zbytku předložených případů rozhoduje soudní dvůr. Mezi pět nejběžnějších patří rozhodnutí o předběžné otázce[4], žaloba pro nesplnění povinnosti[5], žaloba pro neplatnost[6], žaloba pro nečinnost[7] a žaloby přímé[8].[9]

Podstatou tohoto práva není oprávnění domáhat se příznivého výsledku řízení, ale zabezpečit, aby probíhalo podle zásad spravedlivého řízení, které jsou zakotveny zejména v Úmluvě. Zde je stěžejním článek 6[B], ale zásady práva na spravedlivý proces jsou upraveny i v článku 7[C] Úmluvy a v článcích 2, 3 a 4 dodatkového protokolu k Úmluvě číslo 7[D]. Na Úmluvu v úpravě spravedlivého procesu navazuje článek 9, 14, 16 a 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (Pakt)[E]  a článek 41, 43, 47, 48, 49 a 50 Listiny základních práv Evropské unie (Listina EU).[F]Přesný obsah práva na spravedlivý proces byl definován zejména judikáty ESLP, především v rozhodnutí ve věci Golder proti Spojenému království[G]. Dle něj článek 6 Úmluvy[H]„Zakotvuje právo na soud, ze kterého se odvíjí právo na přístup, totiž právo v občanskoprávních věcech se soudu dovolat. S tím jsou spojené garance předepsané článkem 6 odstavcem 1, respektive organizace a struktura soudu, stejně jako průběhu řízení. To vše tvoří jedním slovem právo na spravedlivý proces; …“ Tento judikát je prvním, který spravedlivý proces a práva ho tvořící definuje, můžeme ho tedy považovat za jakýsi terminologický stavební kámen spravedlivého procesu.

Porušení práva na spravedlivý proces podle článku 6 je nejčastějším důvodem pro podání stížnosti k ESLP.[10] Pro představu – v roce 2007 bylo ESLP konstatováno porušení článku 6 ve 42,6% stížností, které soud uznal jako oprávněné.[11]

Jednotlivá práva, která spadají pod právo na spravedlivý proces („férové řízení“), jsme zařadili podle jejich obsahu do čtyř skupin – primárně se zabýváme základními právy obviněného v trestním řízení (MINIMÁLNÍ PRÁVA OBVINĚNÉHO V TRESTNÍM ŘÍZENÍ), dále rozebíráme práva upravující postup soudu a soudců (POŽADAVKY NA SOUD A SOUDCE), práva upravující jejich postup při projednávání dané věci (procesní postup, POŽADAVKY NA SPRAVEDLIVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI) a konečně zbylá práva, která se dotýkají záležitostí trestního charakteru (DALŠÍ POŽADAVKY NA TRESTNÍ ŘÍZENÍ). Dělení je následující:

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES

PRÁVO NA SPRAVEDLIVÝ PROCES

1. MINIMÁLNÍ PRÁVA OBVINĚNÉHO Z TRESTNÉHO ČINU
   1. Právo na okamžité seznámení s povahou a důvodem obvinění v jazyce, kterému obviněný rozumí
   2. Právo na možnost přípravy obhajoby v přiměřené době
   3. Právo na obhájce
   4. Právo na stejné podmínky u svědků svědčících proti, jako u svědků svědčících ve prospěch obviněného
   5. Právo na tlumočníka
      
      
2. POŽADAVKY NA SOUD A SOUDCE
   1. Lhůty
   2. Právo na přístup k soudu
   3. Právní pomoc
   4. Soudní poplatky
   5. Zásada zřízení soudu zákonem
   6. Právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem
   7. Právo na projednání věci před zákonným soudcem
      
      

1. POŽADAVKY NA SPRAVEDLIVÉ PROJEDNÁNÍ VĚCI
   1. Právo na veřejné vyhlášení rozsudku
   2. Právo na přezkum rozhodnutí
   3. Právo být vyslechnut
   4. Právo na ústnost a veřejnost jednání
   5. Právo na řádné poučení
   6. Právo na požadavek obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v souvislosti s řízením najevo
   7. Právo na řádné odůvodnění rozhodnutí
   8. Zásada kontradiktornosti, rovnost zbraní
   9. Právo na osobní účast v řízení
   10. Právo důkazy navrhovat a vyjadřovat se k nim
   11. Zákaz libovůle
   12. Zásada vyloučení překvapivých rozhodnutí
   13. Zásada vyloučení nesouladu mezi provedenými důkazy a právním hodnocením
   14. Právo na náhradu škody a spravedlivé zadostiučinění
   15. Právo na potvrzení pravosti a odpovídající hodnoty důkazu
   16. Právo na projednání bez zbytečných průtahů
       
       

1. POŽADAVKY NA TRESTNÍ ŘÍZENÍMINIMÁLNÍ PRÁVA OBVINĚNÉHO Z TRESTNÉHO ČINU
   1. Zásada ne bis in idem
   2. Právo odepřít výpověď
   3. Zásada nullum crimen sine lege
   4. Zásada presumpce neviny
   5. Právo neobviňovat sám sebe
   6. Zákaz uložení sankce z jiného než zákonného důvodu
   7. Zákaz retroaktivity
      
      
2. POŽADAVKY NA SOUD A SOUDCE
   1. Právo na přístup k soudu
   2. Právní pomoc
   3. Soudní poplatky
   4. Lhůty

PRÁVO NA PŘÍSTUP K SOUDU

Trestní řízení je odděleno proto, že požadavky na řízení v trestních věcech jsou v některých aspektech obsáhlejší, než požadavky na občanskoprávní řízení. ESLP zdůraznil, že státy mají větší volnost v rozhodování ve věcech týkajících se občanských práv, než ve věcech trestních.[12] Zároveň judikoval, požadavky na proces ve věcech občanskoprávních se použijí i na řízení ve věcech trestních.[13] Z toho vyplývá, že v trestním řízení jsou nad rámec občanskoprávních věcí navíc další práva, podrobněji upravená v pramenech práva na spravedlivý proces.

„Soudci jsou strážci brány do uspořádané společnosti.“[14]

Tento výrok anglického profesora Harolda Grenvila Hanbury je nejvýstižnější definicí úkolu soudu jako státního orgánu. Soud je základním stavebním kamenem práv obecně a předpokladem pro uplatnění všech práv.

Reprezentantem soudu jako instituce je soudce. Společně mají za úkol chránit jménem republiky práva a dovolávat se povinností, které jsou stanoveny vnitrostátními právními předpisy a státem uznanými (ratifikovanými) mezinárodními smlouvami, a to jak v řízeních občanskoprávních, tak v trestněprávních.[15] Ústava České republiky v článku 4 [I]výslovně přiznává ochranu základních práv a povinností moci soudní, která je následně upravena v hlavě čtvrté Ústavy ČR[J]. Zakotvuje základní předpoklady pro fungování soudů a soudců, jakož i Ústavního soudu ČR.

Organizaci soudů pak upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)[K]. Tam jsou podrobně upraveny zásady pro činnost soudů, organizace a činnost, působnost, správu, obsazení, povinnosti soudce jako reprezentanta moci soudní, jeho jmenování, odvolání či způsob obrany proti následkům špatného výkonu jeho funkce.

K soudu musí mít přístup každý člověk bez rozdílu (právo na přístup k soudu). Přístup k soudu je upraven v článku 36 Listiny[L], dle nějž „Každý se může domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu.“

Nejčastěji se tak děje prostřednictvím profesionála, advokáta. Advokát je člověk, který má vysokoškolské vzdělání v oboru právo a úspěšně složil advokátní zkoušky. Zákon výslovně stanoví, ve kterých případech je zastupování v občanskoprávních věcech advokátem povinné.  V oblasti trestního práva může být obviněný zastupován pouze advokátem a s výjimkami[16] advokátním koncipientem (na základě tzv. substituční plné moci udělené advokátem) – pověřit jinou osobu není v tomto případě možné. Ve věcech občanských může být takovým zástupcem kromě advokáta i obecný zmocněnec[M].

Soud musí být zřízen zákonem (zásada zákonem zřízeného soudu), který zároveň upravuje jeho složení a klade požadavky na jednotlivé soudce a další členy soudního aparátu. Zásada zákonem zřízeného soudu je jedním z principů právního státu. Řízení před orgánem veřejné moci, který nebyl zřízen zákonem, sice musí být řízeno podle zásad práva na spravedlivý proces, ale domáhat se určení porušení takových práv nebude možné před ESLP. V ČR se konkrétně jedná o rozhodčí soudy.

Zárukou spravedlivého rozhodnutí je osoba soudce. Ten nesmí mít na projednávané věci v žádném směru zájem a mít jakýkoli vztah s osobou, která je účastníkem řízení či má na řízení právní zájem ani k zástupci a ani k věci samotné, a to jak dle subjektivních, tak i i dle objektivních kritérií (právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem).

 Jestliže se někdo rozhodne domáhat se svých práv u příslušného soudu, musí být podle zákona informován o osobě, která bude věc projednávat. Z tohoto důvodu jsou podle zákona o soudech a soudcích uveřejňovány na internetových stránkách každého soudu rozvrhy práce, které by měly být dostupné i v písemné podobě u příslušného soudu. Ty upravují postup, jakým bude přidělována ta která věc v okamžiku jejího podání (právo na projednání věci před zákonným soudcem).

Přistoupit k soudu, tedy možnost domáhat se ochrany práv, není takto doslovně zakotveno v žádné mezinárodní smlouvě. Vychází však ze znění článku 6 odstavce 1 Úmluvy[N].

Ve vnitrostátní právní úpravě je právo na přístup k soudu vyvozeno z Listiny a Ústavy ČR. Dle znění odstavce 1 článku 36 Listiny se „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“

Ústava ČR hned zkraje ve svém odstavci 3 článku 2[O]stanoví, že „státní moc slouží všem občanům…“. Vzhledem k tomu, že dle teorie dělby moci v ČR se rozděluje na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, obsahuje tento článek i právo všech občanů se státní moci, tedy svrchovaného zásahu do práv a povinností, domoci.

Právo na přístup k soudu bylo poprvé pojmenováno ve věci Golder proti Spojenému království„…zakotvuje tímto způsobem právo na soud, ze kterého vyvstává právo na přístup k soudu“., ve kterém se S. E. Golder neúspěšně domáhal povolení k poradě se svým advokátem ve chvíli, kdy chtěl vznést žalobu. Soud v zamítnutí jeho požadavku viděl bránění právu k přístupu k soudu, a to v podobě znemožnění podání žaloby. V tomto případě šlo o uplatnění tohoto práva v podobě přístupu prostřednictvím advokáta.

Za porušení práva na přístup k soudu může být ale považováno i znemožnění domáhat se svého práva, které vychází přímo ze zákona. Takový případ byl v české právní úpravě do roku 2000, kdy část pátá občanského soudního řádu (správní soudnictví, zákon č. 99/1963 Sb.) nepřipustila žádný opravný prostředek proti rozhodnutí. Ústavní soud ČR toto řešil např. v nálezu č. 276/2001 Sb., kde judikoval, že „Takový stav je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny i s požadavky plynoucími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská práva nebo závazky jde, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu.“ [17] Tato úprava byla změněna zákonem č. 30/2000 Sb.[P], s účinností od 1. 1. 2001.

Rozdíl je v přístupu k soudu vnitrostátnímu a k soudu mezinárodnímu. Jak již bylo řečeno, vnitrostátní soudy chrání práva a požadují plnění povinností plynoucích z vnitrostátních předpisů, jejichž součástí jsou i ratifikované mezinárodní smlouvy a takové ochrany se může domáhat každý. Stejně tak každý má možnost domáhat se svého práva u mezinárodního soudu, jakým je ESLP a SDEU.  Pro přístup k ESLP je podmínkou vyčerpání všech možných opravných prostředků (řádných či mimořádných) daných vnitrostátní právní úpravou. Výjimkou  představuje mimořádný opravný prostředek, kterým je návrh na obnovu řízení. [18] V případě, kdy nebylo všech vnitrostátních opravných prostředků využito,  ESLP stížnost nepřijme.

Tato stížnost se může týkat pouze porušení základních lidských práv a svobod daných Úmluvou.[19]Soud by měl přezkum hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, ale zároveň dodržovat zásady vyplývající z dále popsaných práv.[20] ESLP nesčetněkrát judikoval, že jeho úkolem není zkoumat rozhodnutí vnitrostátního soudu z hlediska obsahového, ale pouze ve spojitosti s porušením lidsko-právních dokumentů. ČR se stala terčem mezinárodní kritiky, kdy byl Ústavnímu soudu ČR vyčítán přílišný formalismus v otázce přijetí, respektive odmítnutí ústavních stížností pro nevyčerpání všech opravných prostředků nebo jejich opožděnému podání, či dokonce opožděnému podání ústavní stížnosti přímo. Zlomovým případem byla stížnost Zvolský a Zvolská proti ČR.[21][Q] Plénum Ústavního soudu ČR tuto praxi od ledna 2003 změnilo[22] a ve Sbírce zákonů bylo následně uveřejněno sdělení Ústavního soudu ČR, dle kterého „je změněna dosavadní praxe soudců Ústavního soudu připouštějící souběžné podání mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí“ a určil, že lhůta pro podání ústavní stížnosti začne běžet až dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou obnovy řízení, a to i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Dosavadní praxe u Ústavního soudu ČR byla totiž do roku 2003 taková, že spolu s podáním mimořádného opravného prostředku (v případě Zvolských dovolání) byla právě kvůli zachování lhůty podávána i ústavní stížnost.[23]

Právo na přístup k soudu není nicméně absolutní a je omezeno procesními lhůtami (lhůty), během nichž je možné uplatnit právo k podání (řádného či mimořádného) opravného prostředku,[24]a  povinností uhradit (soudní poplatky) či předpisy, které se týkají nezletilých či nesvéprávných osob. Zákony či judikáty mohou omezení obsahovat taktéž a v tomto případě je právě úloha ESLP, aby použití takového omezení „připustil“. Zatímco lhůty jsou závazné pro všechny, od povinnosti uhradit soudní poplatky může být upuštěno. Jedná se tzv. osvobození od soudních poplatků. Účastník je oprávněn na základě § 138 občanského soudního řádu[R]požádat o částečné či celkové osvobození od soudních poplatků, jestliže to odůvodňuje jeho momentální situace.

Z případu S. E. Golder vyplývá i právo na právní pomoc v řízení před soudy. To je výslovně zakotveno v článku 37 odstavci 2 Listiny[S]: „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými statutárními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.

PRÁVNÍ POMOC

Právní pomoc je právem, nikoli povinností. Znamená to, že tohoto práva nemusí být u soudu využito, tj. že osoba jedná se soudem sama, napřímo. Jsou ovšem případy, kdy je zastoupení advokátem povinné.

V § 36 a násl. trestního řádu[T] je povinnost nechat se zastupovat v případě tzv. nutné obhajoby. Zákon v ní stanoví, kdy je zastupování před soudem nezbytné. Obhájcem může být v trestním řízení jen a pouze advokát, v některých případech i advokátní koncipient[25]. Na povinnost mít advokáta v trestním řízení se vztahuje přímo článek 40 odstavec 3 Listiny[U], podle kterého bude v případě nutné obhajoby obviněnému advokát přidělen, když si ho nezvolí sám. Zároveň je zde zmíněna i možnost bezplatné obhajoby či obhajoby za sníženou odměnu - to je možné v případě, kdy obviněný předloží návrh předsedovi senátu spolu s důkazy o majetkové či osobní nouzi. V trestním řízení je právo na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu upraveno v § 33 odst. 2 a násl. trestního řádu.[26][V]

V občanskoprávním řízení je nutné zastoupení advokátem v případě podání mimořádného opravného prostředku - dovolání[27]. V občanskoprávním řízení není požadavek právního zastoupení advokátem tak častý. Občanský soudní řád v ustanoveních paragrafů 24 a 27[W] nadto uvádí i další možné formy zastoupení na základě plné moc, jako je notář, obecný zmocněnec, odborová organizace či stát v případě zastupování obce.

Paralelou pro bezplatnou právní pomoc obhájce v trestním řízení je úprava §30 občanského soudního řádu[X][28]. Jedná se o možnost ustanovení zástupce (jakákoli plně způsobilá fyzická osoba se schopností zastupovat v soudním, advokát je ustanoven jen tehdy, když je jeho zastupování povinné), na žádost, která je však přímo spojena s osvobozením od soudního poplatku dle §138[Y]. Běžně bývají tyto žádosti, tedy žádost o ustanovení zástupce a o osvobození od soudních poplatků, podávány současně.

Dále je povinné zastoupení advokátem při podání kasační stížnosti jménem klienta k Nejvyššímu soudu ČR[29] ve správním řízení a řízení před Ústavním soudem ČR[30] při podání ústavní stížnosti.

Dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR[31] má právo na právní pomoc v trestním řízení i svědek. Ústavní soud ČR zde připouští, že toto právo má sice u svědka určité hranice, že povinností orgánu činnému v trestním řízení není advokáta zajistit či odkládat provedení výslechu do doby, než si ho dotyčný zajistí sám, ale každopádně je povinností přítomnost právního zástupce umožnit.

SOUDNÍ POPLATKY

Úkolem uhrazení poplatku za soudní jednání je mimo jiné zajistit, že podání k soudům a jiným orgánům veřejné moci budou oprávněná a zvážená. Právě povinnost zaplatit soudní poplatky předchází tomu, aby přistupovali lidé k soudu bez rozmyslu, s bagatelními nároky a ve věcech, které jsou nasnadě vyřešit i cestou komunikace. Soud by měl jako prostředek pro uplatnění práva použit až ve chvíli, kdy je úspěšný výsledek mezilidské komunikace vyloučen.

Další funkcí hrazení soudních poplatků je jakýsi „příspěvek“ ze strany navrhovatele na zahájení řízení na uhrazení administrativních úkonů.

Soudní poplatky v ČR upravuje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích[Z]. Nutno podotknout, že soudní poplatky jsou fixními náklady řízení, které jsou povinné pouze pro řízení v občanskoprávních věcech a soudních řízení správních. Hradí je výlučně navrhovatel, tj. ta osoba, která svým podáním zahajuje řízení (právě uhrazení tohoto poplatku má zaručit, že podání nebude neopodstatněné).

V trestním řízení se soudní poplatky neplatí (řízení je zahajováno ex officio, tj. z úřední povinnosti, na základě zákonných důvodů) a je zde pouze povinnost uhradit státu náklady trestního řízení v případě, kdy byl obžalovaný pravomocně uznán vinným. Stejně tak u Ústavního soudu ČR se rovněž žádné poplatky nehradí.[32]

Soudní poplatky jsou v judikatuře ESLP rozebrány celkem široce. Nejčastějším předmětem projednání je nepoměr jejich výše k finančním možnostem dotyčné osoby (zohledňuje se její roční/měsíční příjem). Tuto nevyváženost považuje soud za bránění k přístupu soudu, a tedy za porušení článku 6 odstavce 1 Úmluvy[AA]. Příkladem je rozhodnutí ve věci Kreuz proti Polsku[33], kde byl soudní poplatek ze žalované částky tak vysoký, že odpovídal průměrnému ročnímu příjmu v Polsku. Průběh byl takový, že žadatel ve vyšších soudních instancích projednávané věci nebyl schopen poplatek uhradit, a proto nemohl dále v řízení pokračovat. Soud v tomto případě porušení článku 6 odstavce 1 Úmluvy uznal.

O osvobození od soudních poplatků je soud povinen rozhodovat v souladu s dalšími aspekty práva na spravedlivý proces, a to právem na odůvodnění a při respektování zákazu libovůle. K tomu judikuje ve svém nálezu i Ústavní soud ČR: „Rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být dostatečně odůvodněno, a to především takovým způsobem, aby důvody, které vedly soud k přijetí usnesení, byly dostatečně srozumitelné a přezkoumatelným způsobem odůvodněné.“ Pokud by soud jednal s tímto v rozporu, jednalo by se o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.[34] V občanském soudním řízení upravuje možnost osvobození od soudních poplatků §138 občanského soudního řádu[BB]

LHŮTY

Je třeba odlišovat lhůty pro uplatňování podání návrhů, stížností a jiných opravných prostředků a časový rámec, ve kterém by měl soud vydat rozhodnutí (Právo na projednání bez zbytečných průtahů).

Stanovení lhůty pro to, aby mohl účastník řízení na rozhodnutí soudu procesně reagovat, jsou podřazeny pod právo na soudní projednání bez zbytečných odkladů.

Určení takových lhůt přísluší dle rozhodnutí ESLP vnitrostátní úpravě a úkolem ESLP je posoudit jejich přiměřenost. ESLP není oprávněn svým rozhodnutím lhůtu stanovenou vnitrostátním soudem měnit. Výjimkou je případ, kdy je taková lhůta soudem určena (soudcovská lhůta) svévolně. Soudem stanovenou lhůtu musí být v lidských silách dodržet. Soudní dvůr EU stanovení procesní lhůty považuje za jednu z právních jistot.[35]

Soud však musí účastníka o lhůtách pro podání opravného prostředku poučit. V případě, kdy tak neučiní, porušuje jak právo účastníka na poučení, tak právo na přístup k soudu. Ve věci Peretjaka a Šeremetyjev proti Ukrajině bylo judikováno, že v případě, kdy se mění právní předpisy (v tomto případě změna lhůty pro podání kasační stížnosti) je soud povinen účastníky o této skutečnosti dostatečně poučit.[36]

V této souvislosti je zároveň nutné stanovit běh počátku lhůty, která musí být počítána od doručení rozhodnutí stranám řízení (např. odvolání – doba pro jeho uplatnění začíná běžet od doručení rozsudku), nebo ode dne, kdy došlo k situaci, která vedla k porušení či zkrácení práva (např. náhrada škody – lhůta začíná běžet ode dne, kdy škoda vznikla)[37], ode dne vyvěšení písemnosti na úřední desce (doručování veřejnou vyhláškou)[38], ode dne, kdy mohlo být poprvé uplatněno právo (promlčecí lhůta u práva vymahatelného u orgánu veřejné moci)[39]. Soud také přihlíží k reálné možnosti účastníka řízení danou lhůtu dodržet - ve věci Melis proti Řecku[40] byl odmítnut návrh na obnovu řízení podaný po lhůtě, protože byl založen na výsledku trestního řízení, který ovšem do konce lhůty pro podání návrhu nebyl znám.[41]

POŽADAVKY NA SOUD A SOUDCE

1. Zásada zřízení soudu zákonem
2. Právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem
3. Právo na projednání věci před zákonným soudcem

Článek 6 odstavec 1 Úmluvy výslovně stanoví „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem,…“

Účelem zásady soudu zřízeného zákonem je zabránit libovolnému zřizování soudů a zabezpečit tak jejich nestrannost a nezávislost.

Je nutné dbát na řádnou terminologii, protože vedle sebe existují soudy „zřízené zákonem“ a soudy „zřízeny na základě zákona“, tj. na základě zakladatelského dokumentu schváleného orgánem veřejné moci. Dle našeho názoru nejlépe oba pojmy definoval stálý rozhodčí soud při IAL: „Je třeba striktně rozlišovat interpretaci slovního spojení „zřízení zákonem“ na straně jedné a „zřízení na základě zákona“ na straně druhé. Zatímco v prvním případě se vyžaduje kreace právním předpisem zákonné právní síly, přímo (právní předpis stanoví, který subjekt práva se zřizuje), v druhém případě postačí nastavení mechanismu vedoucímu ke vzniku právní subjektivity.“[42]  Podrobnou úpravu rozhodčích soudů upravuje zákon o rozhodčích řízení a výkonu rozhodčích nálezů.[CC] [43]

Vymezení těchto pojmů je velice důležité pro určení, zda řízení před tím kterým soudem je pod ochranou Úmluvy, či nikoli. ESLP tedy posuzuje, jak byl v dané věci rozhodující orgán dle platné vnitrostátní úpravy zřízen. Na příklad ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer proti Belgii[44] bylo řečeno, že kasační soud, stejně jako soud odvolací komora lékařů (Ordre des médecins) jsou zákonem zřízené rozhodovací orgány, a proto je v rámci jejich rozhodování uplatní právo na spravedlivý proces, jakož i dohled nad jeho dodržováním ESLP.    

Právo na projednání věci před nezávislým a nestranným soudem je výslovně zakotveno v článku 81 Ústavy[DD]:„Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé a nestranné soudy“ a článku 82[EE]: „“Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Jedná se o neodmyslitelné přívlastky, protože zaručují rovnost a jistotu v právu v demokratickém právním státu. Jen takový soud může zaručit výkon spravedlnosti. Je nutné všemi prostředky zamezit vlivu na rozhodování soudu (soudce), které by ovlivnilo objektivní, tj. nestranné, věcné, nezaujaté, posouzení skutkového stavu,[45] vázané pouze na zákon.[46]

Důležitost nezávislého soudu a soudce deklaroval i Stockholmský program[47] v článku 1. 2. 6., a to následovně: „V rámci odborné přípravy soudců, státních zástupců a soudních zaměstnanců je důležité zachovávat nezávislost justice.“

Ústavní soud ČR judikoval, že „Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát“ a dále, že nestrannost soudce je sice subjektivní, avšak je nutné ji vnímat i v rovině objektivní, zamezením okolností, „které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoli nezaujatým vztahem k věci disponuje.“[48]

Obdobně zní i Článek 6 odstavec 1 Úmluvy,[FF]když říká, že „Každý má právo na to, aby na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…“

V této souvislosti ESLP judikoval presumpci nestrannosti soudců, tedy že je předpokládána do té doby, než se prokáže opak.[49]

Trefně se vyjádřila ve svém stanovisku generální advokátkaSDEU, která uvedla: „Štrasburský soud rozhodl, že pojmy nezávislost a nestrannost spolu těsně souvisí. Při každém hodnocení nezávislosti jsou rozhodné následující faktory: způsob ustanovování členů dotyčného soudu, délka jejich funkčního období, zda jsou dány záruky chránící před vnějšími vlivy a zda se dotyčný orgán skutečně jeví jako nezávislý. Pokud jde o nestrannost, štrasburský soud zaprvé rozhodl, že soud musí být subjektivně nepodjatý a bez osobních předsudků, a zadruhé, že musí být nestranný z objektivního hlediska, tzn., že musí poskytovat dostatečné záruky, jež v tomto ohledu rozptýlí veškeré legitimní pochybnosti.“[50]

Ve věci Graham J. Wilson proti Ordre des avocats du burreau de Luxembourg bylo stanovisko generální advokátky SDEU[51] při projednávání žádosti o předběžné otázce o trvalém výkonu advokáta v cizině takové, že rozhodnutí prvostupňového soudu v Lucembursku není nestranné ve chvíli, kdy takový soud rozhoduje o povolení zahraničního advokáta k usazení a vykonávání povolání, protože podle lucemburského práva rozhodují v 1. stupni i advokáti, kteří by mohli mít zájem na odmítnutí takového povolení pro „ochranu svého pracovního trhu před zahraniční konkurencí.

Odstavec 1 článku 38 Listiny[GG]říká: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“  Na osobu, která soud v řízení reprezentuje, jsou ve spojitosti s právem na spravedlivý proces kladeny stejné požadavky - primárně nezávislost a nestrannost soudce. Ta má být zaručena předem určeným a transparentním systémem přidělování soudu a soudce k jednotlivým podáním.

Směrodatným pro toto právo je nejdříve určení konkrétního soudu na základě jeho místní, časové a věcné příslušnosti. Následně je k dané věci přiřazen soudce na základě rozvrhu práce. Ten musí podle zákona[52] stanovit způsob rozdělování věcí (podání) mezi oddělení soudu (tzv. senáty), jakož i okruh věcí, který bude senátům přidělován. Dle § 45 zákona o soudech a soudcích[HH] stanoví podrobnosti vnitřní organizace vyhláška ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud ČR v této věci judikoval následující: „Jelikož ve věci rozhodoval jiný soudce, než který byl určen rozvrhem práce, došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci. Ústavní soud proto usnesení krajského soudu a okresního soudu zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.“[53]

Rozvrh práce by měl být dostupný na internetových stránkách každého soudu, a to rok dopředu. Měl by v něm být obsažen způsob přidělování jednotlivých případů k určitému soudci. Ke každému soudci je zároveň určen jeho zástupce, který prvně určeného soudce nahradí, pokud je třeba (jestliže prvně určený soudce např. z rodinných důvodů či pro nestrannost věc nemůže projednat). Změny jsou uskutečňovány dle potřeby Dodatky k rozvrhu práce, kde jsou zavedeny jednotlivé změny s odůvodněním a stanovena i účinnost, od které nabývají platnosti. V této věci je nutné zmínit existenci tzv. seznamů pro neodkladnou dosažitelnost či pro vazební dosažitelnost (v trestním řízení). Ty jsou sestavovány na půl roku dopředu a upravují přidělování soudců ve specifických řízeních (např. přidělování ve věcech, které nesnesou odkladu v přípravném řízení či rozhodnutí o uvalení vazby). Dle tohoto seznamu má každý týden „službu“ určený soudce, který v těchto specifických případech rozhoduje. Seznam pro neodkladnou dosažitelnost, pokud není uveden na internetových stránkách daného soudu, by měl být předložen po písemné žádosti v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím.[II] [54]