Leopold Hilsner se narodil 10. července 1876 v Polné nacházející se nedaleko Jihlavy. Pocházel z chudé židovské rodiny. Vystudoval židovskou německou školu a po jejím dokončení se pouhých šest týdnů učil obuvníkem. Podle dochovaných výpovědí Hilsnerových vrstevníků chtěl být kantorem v synagoze. To se mu nikdy nepodařilo, ale o to více se snažil o dodržování striktních židovských pravidel. Nikdy nebyl zaměstnán, měl pouze občasné brigády. Tak se nechával živit matkou, která dostávala peníze za různé služby od židovské obce.
V roce 1899 byl Leopold Hilsner obviněn ze spoluúčasti na vraždě Anežky Hrůzové. Anežka byla devatenáctiletá dívka katolického vyznání, která bydlela ve vesnici Věžničce, vzdálené asi tři kilometry od Polné. Do Polné docházela každé ráno za prací a s železnou přesností se každý večer vracela domů. Ve středeční večer, 29. března 1899, se však domů nevrátila. Dva dny na to Anežčina matka, Marie Hrůzová, oznámila na policii, že svou dceru pohřešuje. Strážmistr Klenovec vyhlásil na 1. dubna 1899 velkou pátrací akci, které se účastnilo více než 100 lidí.
Částečně přikryté tělo dívky nalezl dvanáctiletý žák Ludvík Jirka na pokraji lesa Březina. Lékaři konstatovali, že Anežka utrpěla několik těžkých a smrtelných poranění, ale znásilněna nebyla. Nejnápadnější a nejzávažnější poranění shledali na krku. „Rána pronikla veškeré měkké součásti až k páteři a při záklonu hlavy dozadu byla 5 centimetrů široká a 8 centimetrů dlouhá.“[1] A právě tato rána vedla kohosi z davu sroceného kolem mrtvoly k výkřiku: „Vždyť ona je podříznuta jako dobytče … Je podkošerována (košerování = židovská rituální porážka dobytka)!“[2] Dále bylo zjištěno malé množství krve na místě činu. Vznikla teorie, že Anežčina krev byla zachycena do nádoby, odnesena z místa činu a použita k rituálním účelům. Od této chvíle převládalo všeobecné mínění, že se jednalo o rituální vraždu a pozornost se začala stáčet k polenskému židovskému městu.
Pro vývoj případu bylo důležité svědectví Johany Vomelové, ženy starosty Vomely z Věžničky, která se v osudnou středu 29. března 1899 vracela z Polné, ze které vycházela v 16:45. Cesta, která běžně trvá 45 minut, jí z důvodu nemoci zabrala dvojnásobnou dobu. Když se okolo 18 hodiny blížila k Věžničce, vyběhl na ní z lesa neznámý muž ve věku mezi 20 a 30 lety. Vomelová vypověděla, že byl veliké a silné postavy, vousy měl buď velmi krátké anebo žádné, oblečený v obyčejných vesnických šatech šedé barvy. V ruce držel dřevěnou, kůry zbavenou hůl. Podle Vomelové šlo o stejnou hůl, která byla nalezena na místě činu.
Byl vybrán podezřelý z řad obyvatel židovského města. To, že los padl na Leopolda Hilsnera, mělo svoji logiku. Hlavním důvodem bylo, že byl Žid. Navíc rozumu moc nepobral, společensky bezvýznamný a se záznamem v trestním rejstříku, kterým si velmi ublížil. Bývalé přítelkyni Anně Benešové poslal výhružný dopis, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 24 hodin. Strážmistr Klenovec byl velmi motivovaný nalezením pachatele. Jeho hlavním úmyslem bylo napravit si svou reputaci u polenského soudního rady Reichenbacha, kterou si poškodil tím, že nechal místo činu rozšlapat přihlížejícími lidmi a tím nenávratně smazat stopy. Uvědomoval si, že Hilsner má veškeré předpoklady ideálního podezřelého. Klenovec společně s radním Sedlákem prohlédl Hilsnerův byt, ale nebylo nalezeno nic, co by ho spojovalo s místem vraždy. Dalším krokem bylo setkání Hilsnera a Vomelové. Ta v něm cizího útočníka nepoznala. Nesrovnalosti byly příliš očividné. Pachatel měl být velké a silné postavy, Hilsner měl jen 169 cm a byl štíhlý. Co se týče vousů, nosil knírek. Na celém těle nebyl poraněn, ačkoli pod nehty mrtvé Aničky byla objevena kůže dokazující sebeobranu vůči vrahovi. Jediné, co zatím sedělo, byl věk podezřelého. Hilsnerovi bylo 22 let a tak se vešel do věkového rozmezí určeného svědkyní.
Lékaři MUDr. Alois Prokeš a MUDr. Václav Michálek, kteří byli členy soudní komise ohledávající místo vraždy, měli na starost provedení pitvy. V jejich dobrozdání byl za vražednou zbraň určen velmi silný nástroj, nejspíš silný nůž, který způsobil ránu 8 cm dlouhou a 5 cm širokou. K posudku připojili ještě dodatek z 19. dubna 1899, který obsahoval pravděpodobný postup vraždy. Podle jejich názoru musela být zavražděná hlavou dolů ve chvíli, kdy došlo k řezné ráně. Jiným způsobem by bylo na místě činu nalezeno velké množství krve, které se nenašlo. Jejich lékařská zpráva přiživila zvěsti o rituální vraždě.
Dobrozdání polenských lékařů podrobil kritice MUDr. Ivan Hálek v článku Na adresu polenských lékařů v časopisu Čas . Prokešovi a Michálkovi vytýká nedodržení přesnosti. Po přečtení posudku by neměl být prostor pro fantazii a vše by mělo být upřesněno čísly. Polenští lékaři udělali v procesu neskutečné množství chyb. Současný berlínský lékař českého původu Petr Vašíček, který se dlouhodobě snaží o Hilsnerovu rehabilitaci, píše, že zpráva doktorů Prokeše a Michálka odhaluje jejich nedostatky nejen v soudní medicíně, nýbrž i ve znalostech anatomie. „Např.: Žádný orgán nevydává tak jasné svědectví o vykrvácení coby příčině smrti jako plíce. Je třeba popsat jejich barvu, obsah krve, plochu řezu, obsah krve v srdečních komorách atd. Nic takového polenští lékaři neprovedli.“[3] Neprofesionální práce lékařské dvojice z Polné měla velký význam pro odsouzení Leopolda Hilsnera.
Soudní proces v Kutné Hoře trval od 12. do 16. září 1899. Prvního dne se účastnili svědkové, asi 20 diváků a 30 žurnalistů. Soudnímu senátu předsedal prezident krajského soudu, dvorní rada Ježek, který rozhodně nesplňoval zásadu nestrannosti. Vystupoval jako ozvěna obžaloby a často svědkům pomáhal „vzpomenout si“. Soudu se dále účastnil veřejný žalobce, vrchní rada zemského soudu Schneider. I ten se později ukázal jako velmi zaujatý antisemita. Zástupcem rodiny Hrůzovy se stal advokát Karel Baxa, spoluzakladatel státoprávně radikální strany a poslanec říšského sněmu. Na tomto procesu si vybudoval poměrně úspěšnou kariéru. Hilsnerovým obhájcem byl mladý advokát z Kutné Hory, doktor Zdenko Auředníček. Jemu toto zastupování nepříjemně změnilo život. Stejně jako všem lidem, kteří se Hilsnera zastávali. Auředníčkovi nebyl Hilsner nijak sympatický, ale při jeho návštěvách, došel k přesvědčení, že by nebyl schopný vraždy.
Během procesu bylo vyslechnuto na 70 svědků. Někteří byli velmi nevěrohodní a jiní nepřinesli žádné důležité informace. Petr Pešák byl v případu korunním svědkem. Poskytl dlouho očekávaný důkaz. Dosvědčil přítomnost Hilsnera v okolí místa činu v době vraždy. Pešákovo svědectví nebylo neprůstřelné a obsahovalo několik nesrovnalostí, ke kterým se z nějakého důvodu nepřihlíželo. Výpověď Johany Vomelové během hlavního přelíčení byla stejná jako před procesem. Tedy, že muž, kterého potkala poblíž místa činu, nebyl Leopold Hilsner. Takové svědectví mělo být ku prospěchu obžalovaného. V obžalovacím spise se však kategoricky říká, že totožnost Hilsnera s mužem s bílou holí lze předpokládat „s důvodem zcela oprávněným“[4]. Také předseda senátu Hilsnerovi v zahajovacím výslechu tvrdil: „Vomelová vás tam viděla“[5], z čehož vyvodil, že když byl Hilsner v Březině viděn Vomelovou i Pešákem, musel buď vraždu spáchat, nebo se na ni alespoň podílet. Povozník František Cink tvrdil, že viděl Hilsnera se dvěma společníky utíkat k lesu Březině. Na jeho svědectví bylo nápadné, jak výrazně se lišilo od výpovědi poskytnuté během vyšetřování.
Zaujatost celého procesu můžeme hledat i jinde. Příkladem je chování soudu k obhájci Zdenko Auředníčkovi, kterému prakticky nebyla dána šance zbavit svého klienta viny. Například navrhoval, aby celý soudní dvůr zajel do Polné a překontrolovat výpověď Petra Pešáka. K okamžité argumentaci dr. Baxy, že nelze vytvořit takové počasí a celkově stejné podmínky, se připojili porotci i soudci. Jediné s čím soud souhlasil, bylo vyslání soudce na místo činu a přeměření vzdáleností. V zápise z přeměřování stojí, že vzdálenost, na kterou Pešák viděl popisované detaily je přibližně 676 metrů. V protokolu komise dále stojí toto: „Okraj Březiny ležel v hlubokém stínu. Chabé obrazy osob. Rozeznání barev bylo nemožné. Zapisovatele bylo rozeznávati. V šest hodin, když se slunce sklonilo nad Březinu, nastalo příznivější osvětlení. Bylo dobře viděti zapisovatele Pokorného. Ti dva nebyli k rozeznání.“[6] Den na to, byl protokol v Kutné Hoře přečten. Nenásledovala vášnivá debata, která by se očekávala. Nikoho výsledek měření zpochybňující výpověď hlavního svědka nezajímal.
Dalším zásadním bodem procesu byla barva šatů, kterou na sobě měl obžalovaný v den vraždy. Hilsner tvrdil, že byl celý den oblečený v tmavě modrých šatech. Předpokládaný vrah měl ale šaty šedé. Obžaloba se tedy snažila dokázat, že obžalovaný měl na sobě šedé sváteční šaty. Někteří svědci potvrdili Hilsnerovu modrou barvu, jiní ho zase viděli v šatech šedých. Soud se snažil vymyslet vhodnou verzi spojující různorodé výpovědi. Konečnou variantu nikdo nevymyslel. Obžalovanému to nikterak nepomohlo. Přes všechny nesrovnalosti byl odsouzen k trestu smrti provazem. Jak výstižně napsal Jiří Kovtun: „V justiční partii, rozehrané v Kutné Hoře, se mnozí soustředili na několik velkých tahů, ať jakkoli pochybných, a byli ochotni přehlížet detaily, ať jakkoli významné.“[7] Po vynesení rozsudku ale případ nekončil. Obhájce obžalovaného Leopolda Hilsnera dr. Zdenko Auředníček podal proti rozsudku zmateční stížnost k Nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru ve Vídni.
Tomáš Garrigue Masaryk vstoupil do procesu v září 1899, krátce po ukončení přelíčení v Kutné Hoře. K fenoménu rituální vraždy se vyjádřil následovně: „Tato antisemitská pověra, jak je vidět, je všeobecná, je mezinárodní; proto je vhodné, aby proti ní vystupovali všichni její protivníci společně. Může-li toto mé vyjádření nějak prospět tomuto úkolu, můžete volně nakládat s jeho uveřejněním.“[8] Již koncem září byl jeho výrok otištěn ve vídeňských listech Neue Freie Press a v časopisu Čas vyšel článek proti pověře o rituální vraždě. Touto dobou se Masaryk naplno zapojil do procesu. Jeho motivem bylo dosažení spravedlnosti a očištění pověsti českého národa. Bohužel lid byl zmanipulován do takové míry, že nepomohly sebeprůkaznější argumenty. Za svůj názor byl kritizován širokou veřejností, což nepříjemně ovlivnilo jeho soukromý i profesní život. Přesto díky své zarputilosti a odhodlanosti pokračoval v objasňování případu.
Masaryk požádal o pomoc českou fakultu lékařskou v Praze. Ta 27. března 1900 vyhotovila nové dobrozdání natolik odporující původnímu posudku polenských lékařů, že se na jeho základě nejvyšší soudní a kasační dvůr 25. dubna 1900 rozhodl zrušit rozsudek z Kutné Hory a předal případ k novému vyšetření a posouzení porotnímu soudu u krajského soudu v Písku. Dalším úspěchem byla zraková zkouška Petra Pešáka, která proběhla na základě opakované žádosti dr. Auředníčka. Potvrdila, že hlavní svědek by nebyl schopen identifikovat pachatele.
Mezi tím téměř psychicky zhroucený Leopold Hilsner seděl ve vězení a jeho spoluvězni, František Arator a Josef Nový, se z něj snažili vymámit jména spolupachatelů. Ve chvíli, kdy byl Hilsner na absolutním dně, mu Arator podstrčil papír a tužku společně s konejšivými slovy, že mu to během procesu pomůže. Hilsner napsal dvě jména: Jošua Erbmann a Salamon Wassermann. V ten moment udělal největší chybu. Opozice toho patřičně využila a v momentech, kdy byla v úzkých, se obracela na Hilsnerovo doznání. Oba údajní spolupachatelé byli vyslechnuti. Oba měli neprůstřelné alibi a Hilsnerovi nezbylo nic jiného, než obvinění stáhnout.
Písecký soudní proces byl započat 25. října 1900. Od kutnohorského přelíčení došlo ke změně obsahu žaloby. Leopold Hilsner zde byl obžalován nejen z vraždy Anežky Hrůzové, ale navíc z vraždy Marie Klímové a z nactiutrhání proti J. Erbmannovi a S. Wassermannovi. Důvodem, proč byl obžalován za vraždu Marie Klímové, byla podobnost obou vražd. „Obě byly spáchány v lese, mrtvoly ukryty v houští, šatstvo s těla strháno a rozneseno, ukryto v mechu apod. Takové provedení nutně vede k úsudku, že obě vraždy byly provedeny týmž pachatelem.“[9] K zástupci Hrůzovy rodiny, dr. Baxovi, přibyl zástupce rodiny Klímovy, dr. Pevný. K Hilsnerovu obhájci přibyl dr. Vodička. Proces trval tři týdny a vystoupilo v něm více než 120 svědků. První den proběhl výslech Hilsnera. Popřel účast na vraždách Anežky Hrůzové a Marie Klímové. Na otázku, zda se cítí vinen zločinem nactiutrhání proti Erbmannovi a Wassermannovi, odpověděl kladně. Když se ho soudce Winter ptal, jak se stalo, že ve vězení udal své spoluviníky, odpověděl Hilsner takto: „Když jsem byl nesprávně odsouzen, nemohl jsem si pomoci. Měl jsem lítost a úzkost, z nichž mohl jsem se zbláznit. (...) Kdybych byl býval při rozumu, nebyl bych dělal takové hlouposti.“[10]
Písecký proces byl význačný dokonalou pamětí svědků. Ti si byli schopni vzpomenout na nejmenší detaily, které se staly před 2 lety, kdy zmizela Klímová. Svědci, kteří vypovídali proti Hilsnerovi v Kutné Hoře, přibarvili svá svědectví a rozšířili je o souvislosti zapadající do vraždy Klímové. Pešákovo svědectví neovlivnila ani zraková zkouška a trval na původní výpovědi se všemi detaily, které údajně viděl. Doba vraždy Marie Klímové byla obžalobou stanovena na noc ze 17. na 18. července 1898. Hilsner jako své alibi uvedl, že byl od 11. června do 23. července na vandru. U soudu se objevili svědci, kteří Hilsnerovo alibi potvrzovali, ale problém byl s časovým upřesněním, které nebyli schopni přesně určit. Z toho důvodu byl významným svědkem Maxmilian Metzl, který předložil písemný dokument dokládající, že Hilsner byl 17. července v 8 hodin ráno v Jihlavě. Důkazem byla vyplacená almužna 20 krejcarů zapsaná v knize chudých. Podle výpovědí dalších svědků se dalo vyvodit, že Hilsner nemohl být v době zmizení s Marií Klímovou. Navíc žádný ze svědků, který vypovídal proti Hilsnerovi, nepodal čistou výpověď. Takovou, která by se obešla bez změn a oprav. Ani tato nová zjištění nezměnila názor veřejnosti, která měla v píseckém procesu velký vliv. I z toho důvodu se soud dál zaměřoval na Leopolda Hilsnera a nehledal jiné podezřelé.
Rozsudek zněl: smrt provazem a náhrada škod soukromým účastníkům. Hilsnerův obhájce Auředníček opět podal zmateční stížnost kasačnímu soudu. Ta byla odmítnuta a Hilsnerovi nezbylo, než čekat na vykování trestu. Císař František Josef I. v červnu 1901 prominul trest smrti císařskou milostí. Nejvyšším kasačním dvorem byl odsouzen na doživotí. Hilsner si svůj trest odpykával ve věznicích na Pankráci a ve Steinu. Byl vězněn až do roku 1918, kdy mu císař Karel I. udělil milost. Téměř po dvaceti letech byl propuštěn na svobodu. Případ byl stále v podvědomí lidí a tak si změnil jméno na Heller. Živil se jako podomní obchodník nebo prodavač v pouličních stáncích. Poslední léta života strávil ve Vídni. 8. ledna 1928 zemřel ve věku 51 let ve vídeňské Rotschildově nemocnici. Podle úmrtního listu byla důvodem smrti rakovina tlustého střeva. Na pohřeb se dostavilo jen pár lidí, mezi nimi také jeho bývalý obhájce dr. Zdenko Auředníček.
Z výše popsaných skutečností lze vyvodit, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno hned několikrát, spíše se dá tento proces označit rovnou za nespravedlivý. Nejdříve byl vybrán vhodný podezřelý, podle kterého se stavěl případ. Jeho zatčení nemělo reálný základ a nebylo v souladu s poskytnutým svědectvím ani jinými důkazy. Z důkazů byly vybírány jen ty, které vedly k vině obžalovaného k ostatním důkazům se nepřihlíželo. Svědectví byla často samotným soudem přeformulována a přepsána v neprospěch podezřelého. Spíše než o vyřešení případu, šlo všem soudům o rychlé odsouzení pomocí zmanipulovaných faktů. Došlo zde k porušení jednoho z nejzákladnějších principů právního státu, pravidlo presumpce nevinny bylo přetvořeno na zásadu presumpce vinny. Tedy na účastníka trestního řízení se od počátku nahlíželo jako na vinného, bez ohledu na prozatím neexistující pravomocný rozsudek soudu, a bylo na něm, aby prokazoval svou nevinnu. K odsouzení soudům stačily jen uměle vytvořené, nepřímé a zmanipulované důkazy. Celé soudní řízení tak bylo ryze formální, když dokonce osoby soudící daný případ vystupovaly prakticky v roli žalobců a tvůrců důkazů proti obviněnému.
Poměrně dobře organizovaný represivní aparát a soudní systém dokázal odsoudit zřejmě nevinnou osobu, aby uspokojil hlas veřejnosti a poptávku po potrestání. Ani podpora známými osobnostmi nepomohla k tomu, aby se v rámci soudní soustavy našel někdo, kdo by posoudil věc objektivně a spravedlivě. Naopak soudy bez ohledu na fakta postupovaly úřednicky tak, aby pan Hilsner byl odsouzen za skutek, který zřejmě nespáchal. Nakonec až milost panovníka císaře Františka Josefa I. uchránila pana Hilsnera od smrti oběšením. Je zřejmé, že v době, kdy represivní orgány a soudní moc nepostupují a nefungují dle zásad právního státu, představuje institut milosti velmi významný prvek, který může napravit zjevně excesivní rozhodnutí a justiční omyly. Neméně zajímavé na případu Hislner je rovněž využití spoluvězňů k získání doznání podezřelého.
________________________________________
Poznámky:
[3] Kolektiv autorů 1999, str. 187
[6] Kolektiv autorů 1999, str. 54
[8] Kolektiv autorů 1999. str. 51
Použité prameny:
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Hilsneri%C3%A1da
• http://www2.holocaust.cz/cz/history/antisemitism/history/modern_antisemitism/hilsneriada
• https://hruzovaanezka.wordpress.com/hilsner/
• Kolektiv autorů. Hilsnerova aféra a česká společnost 1899 – 1999. Praha: Židovské muzeum v Praze, 1999. 223 s. ISBN – 80-85608-28-6.
• Šup, M. T. G. Masaryk a Polná. Polensko, 1997, roč. VI., č. 4, s. 22 – 23.
• KOVTUN, J. Tajuplná vražda: Případ Leopolda Hilsnera. Praha: Sefer, 1994. 574 s. ISBN 80-900895-9-3.