Proces s generálem Heliodorem Píkou konaný v roce 1949 byl jedním z prvních politických procesů u nás. Generál Píka byl zatčen dne 5. května 1948. Podstatou obžaloby bylo překroucení skutečných činností Heliodora Píky zejména z období druhé světové války.

Heliodor Píka koncem března 1939 opustil protektorát a exilovou vládou byl pověřen, aby vedl odboj proti Němcům na Balkáně, v jehož rámci organizoval pomoc československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu.

V říjnu 1940 byl sám zatčen, ale podařilo se mu prchnout do Istanbulu. Dr. Benešem byl pak pověřen vedením vojenské mise v Sovětském svazu (rok 1941). V SSSR se Píka významným způsobem zasadil o vybudování československé jednotky v SSSR. Již v srpnu 1941 dr. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. V roce 1943 byl jmenován do hodnosti brigádního generála a po skončení války byl povýšen na divizního generála a zastával funkci zástupce náčelníka hlavního štábu.

Zejména toto životní období generála Píky se mu následně stalo osudným. Obžalován byl zjednodušeně řečeno za to, že pracoval za války zpravodajsky pro orgány cizí mocnosti (SSSR, Anglie) a pokračoval v této činnosti i po roce 1945 a měl se tak dopustit sabotáže a vyzvědačství. První obvinění bylo zcela nesmyslné i jen z toho důvodu, že měl Píka příkaz exilové vlády spolupracovat s SSSR. Angličany následně informovala sama exilová vláda. K druhému obvinění nebyly jakékoli důkazy – a tak byly ze strany B. Reicina a dr. Vaše vytvořeny, o čemž ostatně následně pplk. Nyč, jeden z vyslýchajících Píky, uvedl, že „neměli žádné usvědčující doklady proti generálu Píkovi“1). Důkazy pak byly falzifikovány ze strany vyšetřujících orgánů, zejména pod vedením B. Reicina (který se stal též následně obětí procesů, kterým sám před tím tak dobře sloužil).

O tom, jak byl proces předem konstruován, svědčí poznámky B. Reicina2), který měl například žalobci Vašovi říct: „zatím to vypadá na 15 roků, až to bude na provaz, teprve se bude soudit,“ či komentář dr. Vaše vyslovený v návaznosti na výtky B. Reicina, že materiály proti Píkovi nejsou moc průkazné, „Tak Bedřichu řekni, kolik potřebuješ, jestli patnáct nebo provaz, podle toho se dělá obžaloba“ 3). O tom, jak byly tvořeny svědecké výpovědi, hovořil v roce 1968 mj. pan Hajíček, „dr. Vaš říkal k mé výpovědi, že nevypovídám pravdu, respektive potřeboval mít v protokolu jiné věci a jinak formulované, než jsem učinil já, a proto mi vyhrožoval, že nebudu-li vypovídal jak on chce – doslova „Nebudete-li vypovídat tak jak já chci, můžete tady zůstat“ – tímto byla míněna Pankrác“, kdy na závěr se vylovil dr. Vaš v tom smyslu, že „My mu tu oprátku stejně upleteme, i bez Vaší pomoci“. Tím pochopitelně myslel Píku, kvůli kterému jsem byl vyslýchán“4).

Píka byl, přes absenci reálných důkazů a závěrečný návrh obhájce dr. Rastislava Váhaly o zproštění viny, za spáchání zločinů vojenské zrady a zločinu zneužití služební moci odsouzen k vyloučení z československé armády a ztráty čestných odznaků a vyznamenání k trestu smrti provazem, za současného vyslovení ztráty čestných práv občanských na dobu 10 roků. Ani podání zmateční stížnosti a žádosti o milost (byly zamítnuty) nezvrátilo osud generála Píky, který byl dne 21. června 1949 popraven.

V roce 1967 uzrál čas na žádost o rehabilitaci generála Píky. Dne 16. ledna 1967 podal syn a manželka generála Píky, za pomoci dr. Váhaly (tehdy po opuštění advokacie sklobetonáře) žádost o povolení obnovy řízení. Společně s dr. Čeřovským, dosáhli obnovení hlavního přelíčení, které proběhlo ve dnech 8. – 10. října 1968 a vyústilo ve zproštění obžaloby v plném rozsahu5).

Ohledně pravého důvodu odsouzení generála Píky dnes historici uvádí, že šlo o informovanost generála Píky, jako šéfa československé vojenské mise v Moskvě, ohledně desítky sovětských koncentračních táborů „a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. Kruté zacházení, hlad, vyčerpání či choroby zahubily tisíce Čechoslováků, kteří před nacistickou okupací utekli v roce 1938 do Sovětského svazu“6).

O absurditě celého procesu a pokroucení principů trestního práva svědčí kromě výše uvedeného i poznámka dr. Váhaly ohledně postavení obhájců v době počínajících soudních procesů padesátých let:: „obhájce před únorem byl skutečnu podporou soudu, měl objasnit pravdu a zajistit zákonná práva obžalovaného. Obhájce měl víceméně stejná práva jako prokurátor. Platila zásada rovnosti stran. Rok 1948 vše změnil. Z aktéra byl advokát odkázán na roli pouhého pozorovatele. O rozsudku se nerozhodovalo u soudu, nýbrž na stranickém sekretariátu nebo aparátu ÚV KSČ. Soud dostal od „pětek“ směrnice, a proto nevraživě pohlížel na obhajobu a zamítal všechny její návrhy, poněvadž chtěl co nejlépe a nejrychleji splnit „stranický úkol“ a vynést odsouhlasený rozsudek.“7).

Dnešní pohled na věc na závěr

Na této kauze je dobře patrné, jak může vypadat aplikace psaného práva v praxi. V tomto procesu, stejně jako v navazujících procesech padesátých let, došlo k vyprázdnění pojmů. Práva obviněného zůstaly jen formálními deklaracemi. Přes významný posun se i v dnešní době můžeme setkat s tím, že některá práva obviněného zůstávají nenaplněna – nerealizována, nebo jen formálně deklarována bez faktického vlivu na průběh procesu.

1. 1) Rastislav Váhala, Smrt generála. Praha: Melantrich, 1992, strana 42 -43.
2. 2) O těchto poznámkách vypověděla L. Uhlířová v rámci procesu s Reicinem a Vašem, op. cit. sub 1, strana 46.
3. 3) Op. cit. sub. 1, strana 46.
4. 4) Op. cit. sub. 1, strana 47.
5. 5) Op. cit. sub. 1, strana 159 a násl.
6. 6) http://www.totalita.cz/proc/proc_pikah.php
   
7. 7) Op. cit. sub. 1, strana 12-13.