Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci. Pocházel z velké zemědělské rodiny. Původně se vyučil truhlářem a až do otcovy smrti pomáhal s hospodářstvím. Teprve potom dospěl k rozhodnutí, že se stane knězem. V letech 1928-1932 studoval gymnázium v Havlíčkově Brodě a poté přestoupil na reálku v Chotěboři. Zde také v roce 1935 odmaturoval. Následně vstoupil do Biskupského semináře v Hradci Králové a 29. června 1940 byl vysvěcen na kněze. Bylo mu tehdy 38 let.

V roce 1940 působil jako kaplan a později od roku 1946 jako farář v Zahrádce na řece Želivce. V roce 1948 se stal farářem v Číhošti na Havlíčkobrodsku. Je doloženo, že Toufar byl mezi farníky oblíben a že se ve své pomoci a podpoře farníkům neřídil ani vyznáním ani politickou orientací. Oblibě mezi farníky je přičítán fakt, že v místních volbách v Zahrádce v roce 1947 nezvítězili komunisté, ale strana lidová. To byl patrně i hlavní důvod, proč komunisté tlačili na Biskupskou konzistoř v Hradci Králové, a ta následně Toufara přeložila právě do Číhošti.

V roce 1950 byl kněz Toufar obviněn z tzv. Číhošťského zázraku. Ten se měl udát 11. prosince 1949, kdy se během mše v kostele v Číhošti měl údajně několikrát pohnout krucifix na oltáři ze strany na stranu a poté zůstat vychýlený směrem ke kazatelně. Jak později vypověděli svědkové, kněz si ničeho takového neměl všimnout. Páter Toufar prý ten den kázal na téma „Uprostřed Vás stojí, kterého neznáte“ a při slovech „zde ve Svatostánku je náš Spasitel“ se měl kříž pohnout. Při mši 25. prosince téhož roku se celý zázrak prý opakoval. Tento úkaz přitáhl pozornost a o Číhošť se začala zajímat katolická církev i věřící. Počátkem ledna 1950 navštívil Toufara opat želivského kláštera Vít Tajovský a v dalších lednových dnech přijel i vatikánský diplomat v Československu Ottavio de Liva. Státní bezpečnost zprvu dané věci nevěnovala pozornost, ale s rostoucím zájmem veřejnosti změnila názor. Rozhodla se událost využít k proticírkevním represím a propagandě pod dohledem předsedy Státního úřadu pro věci církevní Alexeje Čepičky. Kněz Toufar byl označen, že celou akci zinscenoval, 28. ledna 1950 byl zatčen a dopraven do valdické věznice.

Proč byl Josef Toufar odvezen do Valdic a ne do Prahy nebo Jihlavy, je nutno odvodit z tehdejší církevně-politické situace. Jednak bylo připravováno trestní stíhání jednotlivých kněží za uplatňování tzv. exkomunikačních dekretů a jednak byl připravován zásah proti řádům. Státní bezpečnost dostala pro tuto akci zvláštní úkol, k jehož plnění byl pověřen Ladislav Mácha. Pro vazbu zatčených duchovních byly vybrány Valdice a tam byli převezeni duchovní Jan Dobrodinský, Franrišek Škeřík, František Kolář. Alois Zmrzlík, Emil Zouhar, Theodor Funk a Vojimír Vacula. K této skupině byl připojen i kněz Toufar. Klement Gottwald dal příkaz církevní věc vyřešit a exemplárně potrestat. Jako prioritní byl vybrán „Číhoštský zázrak“.

Příkaz k zatčení nebyl nikde nalezen, přesto první výslechový protokol nese označení „zápis o výpovědi obviněného“. Obvinění z trestného činu nebylo uvedeno a nevěděli ho ani vyšetřovatelé, jak se později ukázalo z výpovědi Ladislava Máchy. Máchův dopis ÚV KSČ mimo jiné uváděl: „Osoby zatčené v případu Číhošť (tj. farář Toufar a ostatní duchovní) byly zatčeny na příkaz tehdejšího vedení StB bez jakýchkoliv důkazů, že to, z čeho byly podezřívány, skutečně spáchaly. Pokud jde o Toufara, byly nám sděleny soudruhem Závodským následující informace: v kostele, kde Toufar kázal někdo hýbal krucifixem a to bylo Toufarem při kázání prohlášeno za zázrak. Obyvatelstvo zúčastněné na bohoslužbách potvrzovalo, že se skutečně při bohoslužbách křížek hýbal. Asi týden předtím navštívil Toufara někdo z nunciatury a podle čísla osobního auta, který byl v prostoru viděn, byl to osobní vůz papežského nuncia…“

Páter Toufar následně vypovídal pouze, jak se o pohybu křížku dozvěděl a jak zajišťoval svědectví těch, kteří pohyb kříže viděli. Z protokolu můžeme dovodit, že vyšetřování nebylo zaměřeno na nalezení odpovědi na otázku, kdo a proč křížek rozpohyboval a že výslech byl veden sugestivními otázkami k tomu, aby se prokázalo, že událost byla řízena církví.

Toufar tedy veškerá obvinění svojí osoby i spolu-bratří odmítl. Odmítal, že by byl iniciátorem pohybu křížku, přiznání účasti na „zázraku“ jeho výpovědi neobsahovaly. Nicméně po krutém mučení, které zahrnovalo bití a elektrický proud a během kterého byl například farář Toufar umístěn do sklepní cely valdické věznice, kde strávil v zimě několik dnů bez jídla a pití, postupně přiznal, že sexuálně zneužíval malé děti a že skrytě pohyboval křížem. Všechna přiznání byla vynucena. Jeden z tehdejších vyšetřovatelů mimo jiné později uvedl: „…Asi ve 3. týdnu šetření případu „Číhošťského zázraku“ přišel Čech (plk. Josef Čech) do vězení a vyslýchal faráře X (Toufara) sám. Tento výslech byl proveden naprosto špatně, protože Čech řekl faráři, že když se nepřizná, že to z něho stejně dostane. Později řekl Čech vyšetřující skupině, že se s tím mažou a tak byl farář vzat znovu k výslechu a použito násilí a farář se přiznal. Ve 4. týdnu šetření přijel opět Čech a řekl, že má příkaz z ÚV odvézt faráře na místo činu a celý zázrak nafilmovat…“

Na základě vyšetřování v 90. letech bylo dokázáno, že pravdivost výše uvedených obvinění a přiznání k nim je zcela vyloučená. Jazykoví experti například dokázali, že text přiznání stylisticky neodpovídá přiznání, které by sepsal Toufar, a rekonstrukce navíc ukázala, že popisovaný mechanismus drátků pro pohybování křížku nemohl fungovat. Pohyb křížku je dodnes nevysvětlen. Je možné, že přiznání za Toufara sepsal vyšetřovatel, nebo skupina vyšetřovatelů a Toufar musel dokument podepsat. Vyloučeno ani není, že Toufar podepsal prázdný list papíru a přiznání bylo dopsáno až později.

Ve dnech 23. a 24. února 1950 byl značně zbědovaný Josef Toufar dopraven do Číhoště, aby se zúčastnil „rekonstrukce“. Tato akce byla filmována, aby materiál mohl být následně využit k propagandistickému filmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Rekonstrukce měla ukázat, jak celé zařízení pomocí drátků fungovalo. Sám Toufar nebyl ani schopen dojít na kazatelnu a musel být při chůzi podpírán. Později byl ve filmu použit pouze jeden záběr s Josefem Toufarem, zbytek byl hraný. Roli Josefa Toufara paradoxně hrál známý žalobce z politických procesů, prokurátor Karel Čížek. Celá rekonstrukce a natáčení se odehrávala v noci, aby se o něm nedozvěděli místní. Později se snímek vysílal jen velmi krátce. Na diváky měl přesně opačný účinek, než státní moc zamýšlela.

S blížícím se výročím tzv. Vítězného února (25. únor) potřebovala KSČ Toufarovo přiznání a tím i diskreditaci celé církve. Klement Gottwald takto promluvil na zasedání ÚV KSČ 24. – 26. února 1950:„Stává se stále zřejmějším, nám je dávno jasné, že církev, především katolická církev, anebo lépe řečeno její organizace, její vrchní hierarchie, stává se legální troubou reakce. Že se okolo ní soustředí a grupuje všechno, co hledá nějakým způsobem dát najevo svůj odpor proti dnešnímu lidově demokratickému režimu... V malé vesničce prý se při kázání několikrát pohnul krucifix a potom zůstal obrácen k západu. Okamžitě byla tato zpráva roznášena, přijel tam zástupce nunciatury a pak se ukázalo, jak všechno bylo zorganizováno. Šlo se věci na kloub, zjistilo se, a tamější farář se přiznal, že na struně na hřebíčcích z kazatelny krucifixem pohyboval. Nyní lidem otevřeme oči a ukážeme věřícím, jak je tahají za nos v pravém slova smyslu. To je také třeba věřícím postavit. Já musím zuřit jako bezvěrec, že mě má za tak pitomého a chce mně něco takového nabulíkovat, ale já musím zuřit také, když jsem věřící, poněvadž zneužívá tak jarmarečně mých citů. Ale věc má další rozsah, který se rozpracovává. Ukazuje se, že to měl být začátek velkorysé provokace, chtěli organizovat vraždu kněze, kterou chtěli potom strčit nám do bot, a jiné a jiné věci. Takže co z toho? Je vidno, že vysoký katolický klérus a ti, kteří mu zůstali tam dole věrni, že pokoj nedají. A že by bylo iluzí si myslet, že už je to všechno v pořádku.“

Dne 25. února 1950 byl Josef Toufar převezen v kritickém zdravotním stavu do pražského státního sanatoria. Tam také na následky mučení zemřel. Lékař ovšem nemohl do úmrtní zprávy napsat pravou příčinu smrti, a proto je zde zmíněn pouze prasklý žaludeční vřed a jsou zcela vynechány zmínky po stopách mučení. MUDr. František Mauer o 18 let později vypověděl: „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda.“

Josef Toufar byl pohřben pod falešným jménem J. Zouhar v hromadném hrobě v Praze v Ďáblicích. Příbuzní se o smrti dozvěděli až o čtyři roky později. V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k zahájení procesu blahořečení Josefa Toufara. I proto byly v listopadu 2014 ostatky Josefa Toufara exhumovány a podrobeny analýze.

Ladislav Mácha, vedoucí vyšetřovatelského týmu, který se podílel na vraždě Josefa Toufara, byl potrestán jen stranickou důtkou. V roce 1968 byl osvobozen, neboť se mu nepodařilo prokázat přímo vraždu. Zneužití pravomocí bylo podle tehdejších zákonů již promlčeno. Nicméně nepřímý důkaz jeho viny je možno spatřovat v následujícím vyjádření jednoho z vyšetřovatelů KV StB Brno, vrchního strážmistra Hrabiny: „Ale trvám na podstatě, že to byl Mácha, který byl iniciátorem toho, že Toufar byl doslova ubit, že pokud mně je známo, největší část exekuce provedl sám proti našemu stanovisku…“

V roce 1998 byl Mácha odsouzen k trestu pěti let odnětí svobody nepodmíněně, neboť se nepodařila prokázat přímá souvislost mezi mučením a smrtí a ani pozdní poskytnutí pomoci. V roce 1999 změnil odvolací soud trest na dva roky nepodmíněně. Mácha trest nastoupil v roce 2002 a po roce byl podmíněně propuštěn.

Jiný svědek býv. plk. MV Josef Čech k celému případu v roce1968 uvedl: „Stručně shrnuto rozkaz k urychlenému objasnění věci vyšel přímo od Gottwalda, rozkaz k okamžitému zatčení Toufara na základě zmíněného rozhodnutí Gottwalda pak vydal zřejmě Nosek nebo Veselý s. Závodskému. Domnívám se, že značnou roli v tomto případě hrál i s. Čepička, který byl předsedou výboru pro církevní záležitosti a který do těchto otázek zasahoval. Já jsem s ním v případě Toufara však nikdy nejednal a k tomuto případu mě on osobně žádný pokyn přímo nedával. Cílem celého vyšetřování bylo odhalit podvod se „zázrakem“ a tím odhalit i činnost církve zaměřenou proti našemu státnímu zřízení. Je pravda, posuzováno dnešníma očima, že zatčení Toufara, bylo protizákonné. Nebyly žádné důkazy v době zatčení o jeho trestné činnosti, s prokurátorem rovněž o této věci nikdo nejednal, ale to byla tehdejší doba a tak se to běžně dělalo. Pamatuji se, že jsme se tehdy hodně učili o třídním boji, ale nic o právu a zákonech. Myslím, že to také pramenilo z názorů, že prokuratuře a justici nelze příliš věřit, protože tam jsou nespolehlivé kádry. Mám na mysli dobu bezprostředně po roce 1948. Myslím, že také nikdo z nás, kteří jen v té době pracovali v bezpečnosti, tedy ani já, jsme si nezákonnost našeho postupu neuvědomovali. Příkaz k zatčení vyšel v takovýchto politicky závažných věcech od některého politického činitele a nikdo se neodvážil jej nesplnit.“

Z uvedených informací je patrné, že právo na spravedlivý proces bylo v tomto případě porušeno hned několikrát, můžeme-li vůbec termín spravedlivý proces v souvislosti s danou věcí použít. Páter Toufar byl zatčen, aniž by mu bylo sděleno obvinění, aniž by k tomu byl dán příkaz. Domnělé pozdější obvinění a celý důvod zatčení neměly reálný základ, nebyly založeny na důkazech a páter Toufar neměl de facto šanci se s nimi seznámit. Nebyla mu ani dána možnost, aby si vyžádal právního zástupce, ba co víc byla evidentní snaha, aby se daná věc vyřešila bez dodržení formálních procesních principů (viz. svévolné převezení Toufara do valdické věznice, nemožnost kontaktování právního zástupce, mučení, účelově vedený výslech). Více než o vyřešení kauzy šlo o zmanipulování faktů ve prospěch cíle vládní garnitury a následné zatajení faktů týkajících se věci (viz. obtížná možnost dohledat, kdo byl za celou věc zodpovědný, manipulace s pitevní zprávou, neinformování rodiny). Zmíněný proces měl pouze posloužit politickému zájmu totalitní moci bez ohledu na to, co se ve skutečnosti vlastně stalo a kde byla pravda.

Použité prameny:

1. www.policie.cz/soubor/672-hodiny-vazby-patera-toufara.aspx

2. http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Toufar

3. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADho%C5%A1%C5%A5sk%C3%BD_z%C3%A1zrak

4. www.osobnosti.cz/josef-toufar.php

5. http://zpravy.idnes.cz/toufar-hrbitov-ostatky-0s0-/domaci.aspx?c=A141108_142425_domaci_hv

6. https://cirkev.wordpress.com/2012/07/13/672-hodin-mucednictvi-kristova-sluzebnika/