Alfred Dreyfus se narodil 9. října 1859 ve francouzském městě Mulhouse (Alsance), které bylo po porážce Napoleona ve válce zabráno Pruskem. S ohledem na jeho zážitky z dětství doprovázené vykořisťováním jeho židovské rodiny Němci se rozhodl pro své působení ve francouzském vojsku. V roce 1880 promoval na elitní vojenské škole (École Polytechnique) v Paříži a byl povýšen do hodnosti podporučíka francouzské armády. Stylem svého života ztvárňoval nový typ vojenského funkcionáře, maloměstského rodinně založeného muže. Na podzim roku 1894 se však Dreyfus stal obětí absurdního komplotu, který sice nebyl iniciován anti-semitismem, ale byl jím dále „poháněn“.

Francouzské tajné služby měly tajného agenta na německé ambasádě, a to uklízečku, která každý večer vynášela odpadkový koš vojenského atašé Maximiliena von Schwarzkoppena a papíry z odpadkového koše odevzdávala svým nadřízeným. Dne 26. září 1894 špioni poskládali z kousků roztrhaného papíru nalezeného u von Schwarzkoppena šokující zprávu „borderaue“, ve které francouzský vojenský úředník nabízel za úplatu vojenská tajemství. Obsah směřoval k dělostřeleckému funkcionáři a členovi generálního štábu. Podezření padlo na Alfreda Dreyfuse, jelikož pravidelně navštěvoval svojí rodinu ve městě Mulhouse, které bylo stále pod nadvládou Němců. Policie si vyžádala rozbor rukopisu, grafolog sice nekonstatoval úplnou schodu mezi písmem Dreyfuse a „borderaue“, avšak tvrdil, že bylo písmo úmyslně falšováno a vytvořil naprosto detailní schéma k demonstraci jeho tvrzení. Navzdory chybějícím reálným usvědčujícím důkazům, byl Dreyfus obviněn ze špionáže a i přestože prohlašoval, že je nevinen, byl zatčen. Byl ihned převezen do vojenské věznice v Cherche-Midi. Ve skutečnosti „borderau“ napsal jiný vojenský funkcionář, major Ferdinand Esterhazy, zhýralý syn s gamblerskými dluhy a skrytou nenávistí k Francii.

Ještě v průběhu neveřejného soudního procesu s Alfredem Dreyfusem byli soudci stále na pochybách ohledně důkazů. A tak major Henry poskytl soudcům usvědčující složku, která obsahovala dopis datovaný z května 1894 od italského vojenského atašé zmiňující „ten mizera D…“. Vojenský soud, přesvědčený tímto důkazem, nakonec jednohlasně rozhodl a shledal Alfreda Dreyfuse vinným z trestného činu vlastizrady. Byl odsouzen k doživotní deportaci ze země a vojenské degradaci. DreyfusovĚ žádosti o odvolání nebylo vyhověno.

Dne 13. dubna 1895 byl Dreyfus deportován na Ďábelský ostrov, kde byl umístěn na samotku. Novým šéfem tajných služeb se stal George Picquart, který díky zachycenému telegramu brzy poznal, kdo byl skutečným pachatelem. Otevřením Dreyfusovi složky, mohl porovnat Estrahazyho rukopis s „bordereau“ a postupně zjišťoval, že všechny důkazy použité proti Dreyfusovi v roce 1894 byly zfalšované. Následně informoval šéfa Generálního štábu o jeho podezření na majora Estrazyho, jako skutečného špiona. Po těchto krocích byl Picquart ihned vyloučen z armády a deportován na okraj země. Posléze byl na základě vykonstruovaných obvinění z prozrazení utajených informací uvězněn. Mezitím, jiný funkcionář, Josef Henry, začal falšovat nové dokumenty, které by směřovaly k Dreyfusovi. Ve snaze definitivně dokázat Dreyfusovu zradu, armádní úředníci změnili dopis zmiňující „ten mizera D…“ na „ten mizera Dreyfus“. Francouzská armáda odmítala přiznat, že by pochybila a odsoudila nevinného, a tak se všemi možnými prostředky, jako např. zatajování informací, falšování důkazů, ovlivňování soudu, vyloučení veřejnosti z projednávání případu a dalšími obdobnými praktikami snažila jasně prokázat Dreyfusovu vinu a každého, kdo zpochybňoval tento fakt, se snažila odstranit z cesty či umlčet.

Dreyfusova žena Lucie a jeho bratr Mathieu ve víře spravedlivého procesu vytrvale bojovali za Alfreda Dreyfuse. Spisovatel Bernard – Lazare inspirovaný jejich úsilím, publikoval v Bruselu „Une Erreur judicaire“. Dále Picquart informoval svého dlouhodobého kamaráda z Alsance, právníka Louise Lebloise, o Dreyfusově případu. Leblois se potkal s místopředsedou Senátu Schcherer-Kestnerem, který se přesvědčil o Dreyfusově nevinně a začal vlastní šetření. Jelikož tajné služby ukrývaly před občany všechny dokumenty týkající se Dreyfusovy kauzy, nebyl schopný najít žádný významný důkaz. Neschopný prokázat svá tvrzení, byl vystaven posměchu anti-semitistického tisku, jako úplně senilní a Židy podplacený senátor.

Díky Mathieusovi byla dne 10. listopadu 1896 publikována kopie „bordeu“, jako důkazu, který usvědčil Alfreda Dreyfuse z vlastizrady. V listopadu 1897, postřehl tento otisk makléř s cenným papíry de Castro a rozpoznal rukopis jednoho z jeho klientů, majora Esterhazy. Okamžitě kontaktoval Alfredova bratra a ten napsal dopis ministru spravedlnosti, ve kterém obvinil Esterhazyho z autorství „bordereau“.

V listopadu 1897 zahájil spisovatel Emil Zola kampaň na podporu Alfreda Dreyfuse. Publikoval „Dopis mladým“ a „Dopis Francií“. Po procesu s Esterhazym, který se konal v rámci neveřejného řízení a ve kterém byl rychle a jednohlasně zproštěn obvinění, a ironicky naproti tomu konanému řízení s Picquartem, který byl obviněn a následně zatčen za vyzrazení vojenského tajemství civilistům, byl publikován „Dopis prezidentu republiky“ nazvaný „J’accuse“ („Žaluji“), ve kterém Zola obviňuje armádu z intrikářství za účelem Dreyfusova odepsání a dále poukazuje na „slepost“ grafologů, kteří vypracovali posudek sloužící k usvědčení Dreyfuse. Za tento článek byl Zola postaven před soud za trestný čin pomluvy. Během tohoto procesu Zolův obhájce Clemenceau, budoucí francouzský prezident, mimo jiné upozorňuje na nesrovnalosti v Dreyfusově kauze: „Především se mějte na pozoru z řady důvodů… Je možné, že byl Dreyfus odsouzen nelegálně, ale bylo to provedeno právní cestou, to je příliš… Je to závažné pochybení… Podívejme, nadřazenost práva je nepopíratelná, ale prostřednictvím zákona jsou naše srdce zbavována této úcty k právnímu státu, což je v demokracii absurdní.“ Emil Zola byl odsouzen k nejvyššímu možnému trestu za pomluvu a to k 1 roku vězení a pokutě 3000 franků. Následně uprchl do Londýna. Po těchto událostech se Francie rozdělila do dvou skupin, na anti-Dreyfusardy, kteří slepě důvěřovali tehdejší vládě a nechtěli si připustit možné pochybení francouzské armády; znovuobnovení soudního procesu odmítali mimo jiné z obavy možné ztráty důvěry občanů v armádu, a tím oslabení státu. Opozici tvořili Dreyfusardi, kteří podporovali obnovení procesu Alfreda Dreyfuse a chtěli mu poskytnout šanci prokázat svoji nevinnu během spravedlivého soudního procesu. Na Zolovu obranu vystoupila řada francouzských intelektuálů (Anatol France, Marcel Proust). Na jeho a Dreyfusovu podporu vytvořili Ligu lidských a občanských práv. Dreyfus se tak stal symbolem lidských práv, spravedlnosti a svobody. Jeho protivníci naopak bránili armádu jako symbol národní velikosti a bojovali za přednost státního zájmu nad zájmy jednotlivce.

Lucie Dreyfus v září 1898 znovu požádala Poslaneckou sněmovnu o znovu projednání procesu jejího manžela. Generál Zurlinden nejprve zamítl možnost obnovy řízení a poté rezignoval, avšak premiér Brisson postoupil Dreyfusovu složku Kasačnímu soudu s žádostí o obnovení procesu. Kasační soud zamítl žádost armády o zastavení obnovy procesu a zrušil rozsudek z roku 1894, kterým byl Dreyfus uznán vinným. Okolnosti zatčení, vojenský soudní proces z roku 1894 a nová fakta jasně naznačovaly Dreyfusovu nevinu. Nový soudní proces se konal v Rennes, kam byl Dreyfus převezen z Ďábelského ostrova. I druhý proces se však konal za nevlídné atmosféry. Dreuyfusův obhájce byl dokonce napaden fanatikem, který na něj útočil ohnivými střelami a posléze zůstal v kritickém stavu po několik dní. I přes důkazy jeho neviny, shledal vojenský soud Dreyfuse znovu vinným z vlastizrady, tentokrát byl pro polehčující okolnosti odsouzen k 10 letům odnětí svobody. Jelikož armáda nechtěla připustit, že pochybila - tak i přestože věděla, že se zmýlila - nemohla Dreayfuse zprostit obvinění. Nová liberální vláda však Dreyfuse ihned omilostnila.

V dubnu 1903 byl v poslanecké sněmovně předložen návrh na přezkoumání Renneského rozsudku s ohledem na možné ovlivnění soudců touto kauzou v jejich budoucím rozhodování. Ministr války André poprosil svého náměstka o zahájení prošetření Renneského rozsudku. Závěr šetření byl ve prospěch Alfreda Dreyfuse, a tím se otevřela možnost o znovu obnovení procesu. Nejvyšší odvolací soud 12. července 1906 zrušil rozsudek z Rennes, uznal Dreyfuse za nevinného a následně ho rehabilitoval. Následující den ho poslanecká sněmovna přijala zpět do armády a Picqarda jmenovala do funkce generálního velitele.

Jelikož byl Alfred Dreyfus židovského původu, jeho proces roznítil ve Francii silnou protižidovskou kampaň. Vedl k útokům proti republikánskému režimu a demokratickým svobodám a rozdělil francouzskou společnost. Armáda a katolická církev jako ochránce tradičních hodnot, konzervativní pravice, nacionalistické strany, royalisté a finanční kruhy využili obvinění židovského důstojníka k demonstraci patriotizmu, glorifikaci armády, antisemitských fobií a pomluvám republikánského systému. Francouzská antisemitská liga, ve které se sešli příslušníci všech společenských vrstev, šířila antisemitskou propagandu a kladla si za cíl bojovat s tajným spiknutím židovských finančníků, kterým přisuzovala odpovědnost za stav společnosti. O tom všem referoval z Francie jako pařížský dopisovatel vídeňského tisku novinář Theodor Herzl, který byl přítomen i veřejné Dreyfusově degradaci. Poté, co byl svědkem rozpoutaných antisemitských vášní (pokřiky davu „Smrt zrádci! Smrt Židům!“) dospěl k názoru, že Židé nejsou v Evropě v bezpečí a že antisemitismus nikdy nevymizí. Stal se proto zakladatelem a vedoucím činitelem politického sionismu, který usiloval o vlastní židovský stát.

Dreyfusova aféra byla první předzvěst toho, že nové období pokroku a kosmopolitismu bude doprovázeno protichůdnou vlnou nenávisti, která negativně ovlivnila následující půl století evropské historie. Tento případ názorně ukazuje, že každý obviněný by měl mít možnost čelit svému žalobci ve spravedlivém procesu a upozorňuje nás na fakt, že národní panika připívá ke špatné politice a tvoří neprávem odsouzené vězně. Jedním z kritérií spravedlivého procesu je veřejnost soudního jednání, která je dnes zakotvena v českém právním řádu v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Účelem veřejného jednání je možnost každého přesvědčit se, jak je ze strany státu konána spravedlnost a zároveň má zabraňovat „utajené“ tzv. kabinetní justici. Princip veřejnosti soudního jednání má i velmi praktický dopad, a to konkrétně při protokolaci soudního jednání, jelikož fyzická přítomnost veřejnosti či obrazový a zvukový přenos nebo záznam mohou tvořit protiváhu proti moci soudce „tvořit historii“ průběhu soudního jednání, čímž mohou zamezit znetvoření obrazu skutečnosti zaznamenaného v protokolu. [1]

Zdroje:

[1]] Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2672/07 ze dne 14.2.2008
• Trial of the century – Adam Gopnik – The New Yorker 28.9.2009
• http://faculty.georgetown.edu/guieuj/DreyfusCase/Chronology%20of%20the%20Dreyfus%20Affair.htm
• http://www.britannica.com/EBchecked/topic/171538/Dreyfus-affair
• http://icv.vlada.cz/cz/tema/dreyfusova-afera-62524/tmplid-560/