V pořadí osmý Československý prezident, který se na nějaký čas stal jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval, JUDr. Gustáv Husáka, CSc., původním jménem Augustin se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy, vystudoval právnickou fakultu v Bratislavě a již během studií se angažoval v Komunistické straně, kde následně využíval svého vzdělání a obratnými reakcemi na aktuální politické otázky se výrazně odlišoval od ostatních komunistických funkcionářů.

Během druhé světové války byl členem hnutí odporu proti Tisovu Slovenskému štátu a účastnil se Slovenského národního povstání. Už v té době se stal místopředsedou Komunistické strany Slovenska a podporoval zařazení Slovenska do Sovětského svazu. Po druhé světové válce se po podpisu třetí pražské dohody stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky předsedou slovenské autonomní vlády, časem získal přímý vliv i nad slovenskou policií včetně složek SNB a StB.

Dočasný zlom v jeho politické kariéře nastal v roce 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomenským, Ivanem Horvátem a dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu, což je jiným pojmenováním trestných činů velezrady s třídním vymezením spojení státního občana s cizí mocí s cílem ohrozit státní suverenitu a zlikvidovat jeho společenského zřízení. Primární hodnotou, kterou chránilo trestní právo, se nově stalo společenské zřízení či spojenectví s SSSR. V únoru 1951 byl na základě obvinění zatčen. Příkaz k zatčení byl formulován následovně: „je členom skupiny slovenských buržoázných nacionalistov“, o zatčení a domovní prohlídce neexistovaly žádné písemné doklady, až v červnu, tedy po více něž 4 měsících, vypracovalo velitelství státní bezpečnosti oficiální zprávu o zatknutí, která měla tento úkon zpětně zlegalizovat a posloužit jako příkaz k zatčení.[1] Tento postup byl v rozporu s § 97 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., (dále jen „trestní řad“)[2], který stanovoval, že příkaz k zatčení měl písemně vydat předseda senátu na návrh prokurátora. Dle ustanovení § 100 odst. 1 trestního řádu[3] měl být do 48 hodin od zatknutí vyslechnut a propuštěn či odevzdán prokurátorovi. K umístění do vazby opět chyběl souhlas prokurátora. Žádosti o prodloužení vazby byly zmanipulované a sepsané dodatečně Ministerstvem národní bezpečnosti.[4]

Institutem hojně využívaným, a to nejen v této kauze, se staly uměle konstruované tzv. „otázkové protokoly“, které znemožňovaly objektivní posouzení kauzy nezávislým soudem. Otázkové protokoly byly formulovány tak, aby obsahovaly jak samotné přiznání obviněného, tak i usvědčení dalších spoluobviněných. Vyšetřovatelům bylo umožněno vypustit vše, resp. nezaprotokolovat nic, co by mohlo vzbudit pochybnost o pravdivosti přiznání naopak cokoliv, co obviněný řekl na svoji obhajobu, bylo z protokolu vynecháno s argumenty: „to je známé“, „to povíte před soudem“, či „nejde o vaše zásluhy“. Když pak obviněný, odmítl podepsat protokol o výslechu s argumentací, že nebyla zapsána celá jeho výpověď, tak vyšetřovatel uvedl do poznámky, že vyšetřovaný „byl dopředu upozorňovaný, že se jedná o věci, které s tím nesouvisí“.[5] Z informací zkreslených otázkovými protokoly se připravil přesný závěrečný scénář procesu. Krátce před procesy se s obviněnými sepsaly tzv. závěrečné protokoly obsahující nejdůležitější části.[6] Obvinění se několik měsíců učili závěrečné protokoly nazpaměť a orgány Státní bezpečnosti zajišťovaly prostřednictvím tzv. udržovacích výslechů, aby je obvinění byli schopni před soudem přednést přesně podle protokolů. Při vyhledávání důkazů bylo používáno sestavování dotazníků, které spočívalo v několikerém vyplňování několika dotazníků a zasílání životopisů, které mělo vyšetřovacím orgánům zabezpečit nalezení potřebného důvodu na uvalení vazby. Pokud tento důvod nenalezly, uvalil prokurátor obviněného do vazby s odkazem pouze na všeobecnou citaci ustanovení příslušného paragrafu trestního řádu. Prokurátor zároveň rozhodl, že se vyšetřovací vazba bude vykonávat ve věznicích bezpečnostních orgánů a že první předběžné vyšetřování vykonají tyto orgány. Následně nastupovaly různé donucovací metody, které měly vynutit přiznání.[7]

Gustáv Husák popisuje průběh vazebního věznění ve svém dopise, který po svém propuštění poslal ústřednímu výboru strany následovně: „Po 24 hodinách mě přivezli do nějakého zámku nedaleko od Prahy. Pouta a zavázané oči patřily po celá léta k obvyklé výstroji. Nahoře 'na panském' byly kanceláře bezpečnosti, dole v podzemí, kde bývaly sklepy na brambory, byly improvizované nevytápěné vězeňské cely. Byl mrazivý únor. Byla taková zima, že stráže před celami měly kožešinové boty, kabáty a čepice a ještě jim byla zima. Já jsem byl jen v lehkém oblečení. Ve vyšetřovnách bylo, tak přetopeno, že vyšetřovatelé seděli jenom v košilích, já jsem musel stát stovky hodin v zimníku. Pot se ze mě jenom lil. Z toho horka nahoře do mrazu dole. A tak stále dokola, ve dne v noci. Tři referenti se střídali ve dne v noci, v urážení, v ponižování, v bití, ve vyhrožování a v celém promyšleném systému mučení. Strana tě sem dala, strana už o tobě rozhodla, přiznej se! přiznej! Chyba, nedostatek, úchylka, velezrada a sabotáž! To je rozkaz strany. Za každou cenu se přiznat a podepsat! ... V tom zámku hrůzy jsem strávil tři týdny. Nemocného, ubitého, s omrzlinami, mě převezli zpátky do Ruzyně. Nohy opuchlé a černé od omrzlin. Z tváře a z rukou mi slézala omrzlá kůže. Dostával jsem srdeční záchvaty. Musel mě léčit doktor. Po přečtení protokolu ze zámku začátkem března 1951 jsem ihned celou »výpověď« odvolal. To jest svůj podpis jako vynucenou lež. Začalo druhé kolo mučení stejnými metodami. »Psychologická« metoda spočívala v tom za každou cenu zachovat vynucené přiznání, upevnit je, nedovolit vězni od něj odejít. Čtyři týdny denních a nočních výslechů se vší brutalitou dosáhlo svůj cíl: úplnou fyzickou vyčerpanost, apatii a v tomto nenormálním stavu sepsané »přiznání« podle vůle a formulace vyšetřujících orgánů. Zase trošku oddychu a zase jsem všechny lži a nepravdy odvolal.“ Další mučení probíhalo dle jeho slov od srpna do října roku 1951, které bylo završeno dalším podepsaným protokolem o jeho nepravdivé výpovědi. Z počátku byl Gustáv Husák dojmu, že se jedná o tragický omyl, který se vysvětlí, pokoušel se o zprostředkování důkazů, které by umožnily zjistit skutečný stav a pravdu, časem však sám poznal, že o pravdu v tomto případě nikomu nešlo a shrnul to ve výše uvedeném dopise těmito slovy: „Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu. Jde výlučně o politické a fyzické odkráglování člověka. Jak mi to tisíckrát opakovali: „Odtud pro vás vede jediná cesta k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný - na šibenici! Když se nepřiznáš šibenice, když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš.“[8]

Trestní oznámení bylo vypracováno Ministerstvem národní bezpečnosti a předloženo předsednictvu ÚV KSS. A jelikož trestní oznámení neobsahovalo žádné konkrétní důkazy dokazující trestnou činnost, jen mnoho účelových politických obvinění, které neměla základ v trestním zákoně [9], bylo předsednictvem odmítnuto a byla vytvořena komise pro vypracování obžaloby. Tato komise připravovala obžalobu, i když věděla, že je to v rozporu se zákonem. Finální verze obžaloby byla s datem 13.3.1954 prezentována, jako úkon Generální prokuratury v Praze.[10] Obžaloba se zaobírala třemi základními okruhy: 1) úmyslné krytí a nepotrestání tzv. „ľudákov“; 2) snahy o odtrhnutí Slovenska a rozbití republiky; 3) nezrealizovaná či špatně zrealizovaná reorganizace národních výborů.[11]

Proces se skupinou slovenských buržoazních nacionalistů G. Husáka a spol. se konal před kolegiem Nejvyššího soudu, funkci prokurátora zastával Ladislav Geššo, který byl zároveň členem zvlášť ustanovené politické komise vedené členem předsednictva ÚV KSS Pavlom Davidom, tím vzniklo propojení justiční a politické moci v jedné osobě, a to Ladislava Gešša, a následné zpolitizování celého soudního procesu.[12] Jednání před soudem tak dostalo za úkol přetransformovat svým rozsudkem stranické rozhodnutí do právní formy. V rámci řízení neexistoval žádný řádný protokol o šetření a obžalovaní ani neměli možnost si svobodně zvolit svého obhájce. Předseda mimo jiné navrhl vyloučení veřejnosti ve smyslu § 143 odst. 2 trestního řádu, [13] a to z důvodu, že v průběhu hlavního líčení by mohlo dojít k vyzrazení informací, které by mohly ohrozit bezpečnost republiky a státu.[14] Svoji úlohu však už medializace splnila, jelikož skutečná kampaň proti slovenskému buržoaznímu nacionalismu proběhla ještě před soudním projednáním.

Po třech dnech hlavního líčení vynesl dne 24. dubna 1954 Nejvyšší soud Československé republiky rozsudek jménem republiky, kterým odsoudil mezi ostatními i Gustáva Husáka k odnětí svobody na doživotí a ke ztrátě funkcí a zákazu výkonu funkce ve státních úřadech a hospodářských orgánech po dobu deseti let a to z důvodu uznáním vinným z trestných činů velezrady, sabotáže a vyděračství. Tento rozsudek byl založen na následujícím odůvodnění: „Průběh hlavního líčení potvrdil…, že se jako buržoazní nacionalisté dopustili nejtěžších trestných činů proti lidově demokratickému státu a slovenskému pracujícímu lidu tím, že se spolčili navzájem s Vladimírem Clementisem, členem protistátního spikleneckého centra Rudolfa Slánského, a dalšími k pokusu zničit samostatnost a jednotu republiky a její lidově demokratické zřízení. … Konkrétně se měli dopustit pokusu o zmaření boje pracujícího lidu za osvobození, a když se jim to nepodařilo, tak sabotovali po osvobození Československé republiky nejrůznějším způsobem uskutečňování Košického vládního programu a budování lidově demokratického řádu. … V průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že členové této buržoazně nacionalistické skupiny v čele s Dr. Gustávem Husákem se spojili s reakční buržoasií a pod jejím vedením a se závazky vůči ní se vetřeli do vedení slovenského národního povstání s cílem zmařit boj pracujícího lidu za osvobození. … Svých pozic ve Slovenské národní radě a ve sboru pověřenců zneužili zločinným způsobem proti zájmům československého státu a slovenského lidu tím, že se snažili isolovat jej od českého pracujícího lidu. Posilňovali na Slovensku zbytky kapitalistických a luďackých posic a připravovali obnovu kapitalismu. … Zločinecká činnost této buržoasně nacionalistické skupiny byla obzvláště nebezpečná proto, že jmenovaní zneužili svých funkcí v Komunistické straně Československa, a proto tuto činnost konali v souladu se zločinnými plány protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, v rámci boje západních imperialistů proti Sovětskému svazu a lidovým demokraciím.[15]

Zvláštností je mimo jiné také stanovisko a vysvětlení Nejvyššího soudu ohledně časové působnosti použitého zákona v této kauze. Zásada zákazu retroaktivity, zde byla jednoznačně porušena, avšak Nejvyšší soud argumentoval, tím, že obžalovaným bylo v páchání zabráněno jejich zatčením. Sice uznal, že po odvolání ze stranických funkcí, neměli možnost páchat trestnou činnost ve stejném rozsahu, ale jako kompaktní skupina v jejich páchání v rámci svých možností pokračovali. Nejvyšší soud v rozsudku kvalifikoval trestné činy velezrady a sabotáže obviněných jako jednočinný souběh těchto trestných činů a podle odůvodnění není možné oddělit kterýkoli úsek trestné činnosti od ostatních a kvalifikovat ho samostatně podle jiného ustanovení zákona.[16] Podle soudu byly jednotlivé časové úseky neoddělitelně spojeny a propojeny v jeden celkový plán skupiny a tak Nejvyšší soud vycházel ze souhrnu trestných skutků, které kvalifikoval jako velezradu a sabotáž podle nové úpravy trestního zákona.

Gustáv Husák byl i po odsouzení pevně přesvědčen o tom, že je v právu. A tak od roku 1956 opakovaně žádal o revizi procesu. Nejznámější Husákova žádost je z listopadu 1959 adresovaná tehdejšímu prezidentovi Antonínu Novotnému: „Od podání mých žádostí uplynuly celé roky a nic se neděje. Žádné oznámení jsem nedostal a nikdo mě nevyslechl. Při nápravě justičního omylu v mé věci se zřejmě vůbec nic neděje. Tak jsem v tragickém rozpoložení člověka nevinně odsouzeného na nejvyšší trest na svobodě, který se nikde nemůže dovolat nápravy a spravedlnosti. Proto se, pane prezidente, v zoufalé osobní situaci obracím na vás. Jsem ve vězení bez čtyř měsíců devět let. Za tuto dobu jsem měl vždy horší a přísnější podmínky než jiní vězni.“ citoval Petr Blažek na konferenci na téma osobnosti Gustáva Husáka.

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován, následně se stal stoupencem tzv. pražského jara 1968. V dubnu 1969 se Gustáv Husák opět dostává do čela KSČ. V roce 1975 se stal na příštích 14 let prezidentem ČSSR, za jeho vlády došlo mimo jiné k normalizaci společnosti.

"Nutno říci, že Husák odvážně bojoval" přiznává Jan Kalous z ÚSTR. "A bojoval tak, že soud nechal ostatní obžalované při Husákově obhajobě (byl excelentním právníkem) odvést, aby je svým chováním "nenakazil". "Neustálým prodlužováním soudu, navrhováním nikdy nepředvedených svědků a odvoláváním se prodlužoval Husák líčení natolik, že při vynesení rozsudku už minula doba hrdelních trestů. Husák tím před trestem smrti zachránil nejenom sebe (obdržel doživotní vězení), ale i další obžalované," míní historik Kalous. Vzápětí ale říká: "Bylo to ovšem ´vítězství´ přesvědčeného komunisty, a nikoliv pravdy."

S ohledem na výše popsanou kauzu lze konstatovat, že vyšetřovací vazba se v komunistickém pojetí stala formou k přetvoření jakéhokoli obviněného (kohokoli) ve zločince, a to bez ohledu na způsobené škody a utrpení. Prioritním se stalo odstranění možného nepřítele, a to i za cenu všemožných justičních omylů. Na tomto procesu je jednoznačné patrné, že nebyly dodrženy zákonem stanovená procesní pravidla, tím pádem jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, které už v té době mělo své zakotvení v zákoně, avšak bohužel v tehdejší praxi nebývalo respektováno. Je však zcela zjevné, že bez dodržování těchto pravidel, ať už u vinného či nevinného jednotlivce, nemůže být právo vykonáváno ve smyslu spravedlnosti. Bez pravidel totiž nikdo není chráněn a ve výsledku nejvíc utrpí společnost a svoboda všech. Mučení a účelová vazba s cílem "vyměknutí" podezřelého, vynucení přiznání a spolupráce s vyšetřovateli je jednou z nejčastějších metod používaných k pokřivení celého procesu. Z historie víme, že jen nepatrný zlomek mimořádně silných osobností je schopen tomuto nátlaku po omezenou dobu vzdorovat.

[1] BARTOŠEKM J. – HOLDOŠ, L., Svědek Husákova procesu vypovídá. Praha: Naše vojsko, 1991m s. 45.

[2] § 97 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., zní: Příkaz k zatčení vydá písemně předseda senátu na návrh prokurátora.

[3] § 100 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., zní: Osoba zatčená podle § 97 musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a nejdéle do osmačtyřiceti hodin odevzdána prokurátoru.

[4] NA ČR, AF 02/1, zv. 11 a.j. 14, NA ČR,MNB, kart. č. 208, sig. 62/2.

[5] Výpovědi obviněných v procesu Husák a spol. NA ČR, MNB, kart. Č. 208, sig. 62/2, Skupinový spis štátnobezpečnostného vyšetrovania proti Hustávovi Husákovi a společníkom.

[6] Jako to bylo s procesmi. Rozhovor F. Vaněčka s J. Urválkom uveřejněný v Rudém právu č. 104/1968 In: Výber z domáce a svetovéj tlače. Mimoriadne číslo I./1968 z júna 1968, s. 35-36.

[7] RAŠLA, A., Inkvizícia nezimiera. O funkcii tortury. Bratislava: Vydavateľstvo Obzor, 1991, s. 202.

[8] Dopis Dr. Gustáva Husáka, adresovaného ústřednímu výboru strany, publikovaného v časopise Svědectví č. 44.

[9] RYCHLÍK, J., Česi a Slováci v 20. Století. Bratislava: Ústav T. G. Masaryka, 1998 s. 162.

[10] Zápis zo 14. Schódze predsedníctvu ÚV KSČ zo dňa 26.3.1953. NA ČR, AF 02/1, sv. 11, a.j. 14, s. 9.

[11] PEŠEK, J., Zradcovia so straníckou legitimáciou. Proces so slovenskými buržoazními nacionalistami roku 1954. In: História, roč. 2010, č. 1-2, s. 72.

[12] O procesech a rehabilitacích. I. Zpráva „Pillerovej komise“ o politických procesech a rehabilitacích v Československu v letech 1949-1968. Brno: Knihovna zajímavostí – Florenc, 1990 s. 94.

[13] § 143 odst. 2 zákona č. 87/1950 Sb., zní: Veřejnost smí být vyloučena pro celé hlavní líčení nebo pro jeho část jen bylo-li by veřejným projednáním věci ohroženo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

[14] NA ČR, MNB, kart. č. 208, sig. 62/2, Zápisnice spísaná na hlavním projednávání v trestnej věci proti obviněnému Husákovi a spol,. s. 1.

[15] Rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 24. dubna 1954, publikovaný Rudým právem, v ročníku 1954, 4/25

[16] NA ČR, MNB, kart. č. 208, sig. 62/2, Rozsudok s. 33.
Další zdroj: http://www.law.muni.cz/sborniky/dejiny2013/setkani2013.pdf