Pavel Wonka, přezdívaný jako „advokát chudých“, se před více než čtvrt stoletím stal jednou z posledních politických obětí komunistického režimu v Československu.

Pavel Wonka, rodák z Vrchlabí, se narodil do česko-německé rodiny dne 23. ledna 1953. Jeho německý původ mu život v Československu neulehčoval, ba naopak v 70. letech minulého století se třikrát pokusil o přijetí na Právnickou fakultu, a i přes jeho velký zájem o právo a spravedlnost, nebyl - s největší pravděpodobností kvůli svému německému původu - ke studiu nikdy přijat. Tato skutečnost ho však od práva neodradila, a jako právník-laik se nezištně věnoval zastupování spoluobčanů a pomáhání obhájcům s obhajobami. Okresní prokuratura se několikrát pokusila mu v této činnosti zabránit, např. nařízením psychiatrického vyšetření, perzekucemi vůči celé jeho rodině. 

Roku 1981 poprvé neprávem stanul před soudem. Absurdní skutková podstata „zločinu“ měla spočívat v porušování domovní svobody, a to vniknutím do vlastního bytu, v tomto procesu proti němu svědčí jeho bývalá manželka a bývalá tchýně. Nakonec byl odsouzen ke třem podmíněným měsícům vězení. Pavel Wonka, jako nespravedlivě odsouzený se s trestem nikdy nesmířil a nepřestal bojovat o zrušení rozsudku a obnovu řízení.

Dne 19. ledna 1984, kdy stanul před soudem podruhé, ho Okresní soud v Náchodě i přes celkovou absurditu žaloby a absenci přímých důkazů odsoudil k trestu odnětí svobody na 14 měsíců podmíněně, odvolací krajský soud následně rozsudek změnil na odnětí svobody nepodmíněně. V zinscenovaném procesu se měl dopustit rozkrádání socialistického majetku, ke kterému mělo dojít v podniku Mileta.

Po propuštění z věznice Plzeň - Bory se Pavel Wonka rozhodl kandidovat jako nezávislý kandidát do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ve svém odvážném volebním programu mimo jiné hodnotí tehdejší stav jako období úpadku právního systému a státní spravedlnosti, pro což používá pojem „právní nihilismus.“ Ve své Tezi č. 1 „O národní nesnášenlivosti“ uvádí: „Současný stav právního nihilismu, nerovnosti před zákonem, rozporu mezi slovy a činy se při směru zavádění zdál pro mnohé vhodný. Usnadňoval práci funkcionářů aparátu. Způsoboval destrukci celé společnosti, což dnes vynucuje nezbytnost revoluční přestavby, bez níž hrozí národní katastrofa.“(1) Těmito názory se stal politický nepohodlným a Ústřední volební komise ho jako kandidáta odmítla zaregistrovat, v návaznosti na to přicházejí další perzekuce. V den voleb se ukrýval, aby nebyl zatčen, nicméně 26. května 1986 byla ve Wonkově bytě, kde bydlel spolu se svým bratrem, domovní prohlídka, při níž bylo zabaveno velké množství písemností. Oba byli vzati do vazby bez oznámení příčiny zadržení. Pavel Wonka byl dodatečně obviněn z trestného činu pobuřování později překvalifikováno na podvracení republiky, kterého se měl dopustit rozšiřováním svého volebního programu a psaním dopisů úřadům a z trestného činu útoku na veřejného činitele, ke kterému mělo dojít 13. ledna 1986 vytlačováním exekutora při exekuci z bytu. Bratr Jiří Wonka, byl později obviněn z pobuřování.

Během vazebního věznění byli oba bratři Wonkovi psychicky i fyzicky šikanováni, což vedlo až k částečnému ochrnutí Pavla Wonky, i přes tyto úskalí píše tzv. Téze politického vězně Pavla Wonky. O Hlavním líčení, které se konalo ve dnech 20. - 26. května 1987 u Městského soudu v Praze, podrobně referuje Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) ve sdělení č. 648: “Pozoruhodný byl především první den jednání, kdy Pavel Wonka vznesl další námitku podjatosti: podle jeho názoru není možné vycházet z obžaloby, vypracované krajským prokurátorem v Hradci Králové, a to pro podjatost vyšetřovatelů a prokurátora tohoto kraje. Líčení bylo na dvě hodiny přerušeno a námitka Pavla Wonky byla zamítnuta, ovšem z postoje soudu bylo patrné, že - pokud by získal souhlas - rád by líčení znovu odročil na neurčito. V důkazním řízení bylo vyslechnuto asi 15 svědků. Tři z nich byli vyslechnuti ke kandidatuře Pavla Wonky. První byl zvolený poslanec, tedy Pavlův "protikandidát". Uvedl, že s Pavlem před volbami hovořil asi hodinu, že v jeho postojích neshledal nic závadného, a že úmysl kandidovat nezávisle považoval za žert. Úředník z národního výboru, který přijal registrační přihlášku Pavla Wonky, ji založil ad acta, aniž by ji četl, neboť ji pokládal za nesmyslnou. A konečně šéfredaktor Krkonošské Pravdy, vycházející v okresním městě Trutnově, který dostal od Pavla Wonky zprávu o jeho kandidatuře, ihned vše oznámil příslušným orgánům, neboť v Pavlově postupu údajně rozpoznal útok na státní moc. Smutnou kapitolou hlavního líčení byly výpovědi obou bratrů, zvláště Jiřího, o týrání a mučení, jehož se stali obětmi. Jiřímu byl dvakrát vhozen do cely provaz, aby se jako "němčour" oběsil. Uvedl, že byl zmlácen proto, že označil jednoho dozorce za fašistu. Ukazoval senátu i popáleniny v krajině břišní, pocházející podle jeho slov od cigaret. Není nám známo, kdo mu tyto popáleniny způsobil. Údajně jsou však všechny tyto okolnosti zaprotokolovány, Jiří Wonka podal již dříve trestní oznámení. Po zbití ve věznici v Hradci Králové loni v prosinci je Jiří ochrnut. Těžce za sebou vleče nohu. Ochrnutou má částečně i pravou ruku, má stále bolesti. Při vstávání z lavice obžalovaných mu museli pomáhat dozorci. Pavel Wonka ve své půldruhé hodinové závěrečné řeči, kterou pronesl i za svého bratra, prohlásil, že oba bratři nelitují doby, kterou museli strávit ve vězení, a dokonce ani poškození zdraví jednoho z nich, jež může mít i celoživotní následky, protože jsou přesvědčeni, že jejich společenské působení bylo nejen zcela zákonné, ale i v souladu s nynější politickou orientací, propagovanou oficiálními činiteli SSSR a v Československu. V průběhu hlavního líčení bratři Wonkové adresně a konkrétně zdůvodnili všechna kritická podání, takže vyšlo najevo mnoho skutečností, týkajících se poměrů na pracovištích, protispolečenských postojů veřejných činitelů a případně i jejich nezákonného jednání. Otevřeně bylo poukazováno na poměry ve věznicích, snižujících lidskou důstojnost. Proto také soud zabránil veřejnosti, domácí i zahraniční, v jakékoliv účasti, proto také byl rozsudek vyhlášen za zavřenými dveřmi.“ (2) Rozsudkem Městského soudu v Praze byli oba bratři odsouzeni za pobuřování, Jiří ke 12 měsícům a Pavel k 21 měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Oba se do rozsudku odvolali k Nejvyššímu soudu, který rozsudek potvrdil.

Koncem roku 1987 žádal americký lékař prof. R. S. Lawrence ve svém dopise prezidentovi Československé socialistické republiky o možnost zdravotního vyšetření Pavla Wonky. Odpovědi se však nikdy nedočkal a to ani přes další výzvy VONS a Charty 77. (3)

Pavel Wonka nastoupil k výkonu trestu do nápravně - výchovného ústavu v Minkovicích, kde byl po příjezdu surově zbit a následně mu nebylo ani poskytnuto náležité lékařské ošetření. Jako protest odmítl pracovat, což vyvolalo řadu kázeňských trestů, mučení, šikanování a další obžaloba z trestného činu maření úředního rozhodnutí. Na základě mnoha domácích i zahraničních projevů solidarity byl nemocný a ztýraný převezen nejdříve do vězeňské nemocnice Pankrác a dále do věznice Plzeň – Bory, odkud byl 26. února 1988 ve velmi špatném zdravotním stavu propuštěn.

Krátký čas strávený na svobodě využíval Pavel Wonka k upozornění na pochybení v soudních procesech a stav práva v republice. V této době napsal mimo jiné esej „O právní kultuře“, „Poselství propuštěného vězně Pavla Wonky Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“, rozsáhlý rozbor svého procesu a několik žalob kvůli zmanipulovaným výpovědím a křivým svědectvím.

Dne 5. dubna 1988 byl znovu zatčen a surově zbit a to v tu chvíli, kdy si vyřizoval poslední náležitosti k žádosti o vystěhování do Německé spolkové republiky. Příčinnou zadržení, o kterém nebyl nikdo z rodiny informován, bylo odmítnutí ochranného dohledu. Pavel Wonka ho odmítal z principu, jelikož se cítil jako protiprávně odsouzený a však zároveň mu jeho zdravotní stav neumožňoval, tento dohled, který spočíval v každodenní návštěvě vrchlabské SNB, vykonávat. I přes upozornění Mezinárodní Helsinské federace pro lidská práva, která upozorňovala československé úřady na špatný zdravotní stav Pavla Wonky a jeho žádost o odložení jednání, se hlavního líčení u Okresního soudu v Trutnově konalo. K tomuto soudu byl dopraven na kolečkovém křesle a mluvit mohl pouze šeptem. Dne 20. dubna 1988 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně. Ihned se proti tomuto rozsudku odvolal ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Během čekání na verdikt odvolacího soudu, dne 26. dubna 1988 za dosud ne zcela vyjasněných okolností ve věznici v Hradci Králové ve svých 35 letech zemřel. Jeho rodina nebyla oficiálně vyrozuměna ani o jeho vzetí do vazby, ani o konání hlavního líčení, kterého se tudíž nemohla zúčastnit.

Jeho velmi špatný zdravotní stav je patrný i z jeho posledního dopisu, ve kterém Pavel Wonka píše: „Vážený pane doktore! Nechávám si psát dopis. Několik dní jsem o sobě nevěděl. Zvracím. Vše se se mnou točí. Jsem zcela bez vlády. Jídlo jsem měl naposledy před zatčením. Nemohu ani pít, zase odstraňuji suché koráby, abych mohl dýchat. Všechnu tekutinu zvracím. Nevím, jak dlouho vydržím. Včera večer jsem se po několika dnech probral k sobě. Díky studeným obkladům spoluvězňů. Díky neustálým výplachům úst vodou se držím při životě. Spolknout nic nemohu. Žádám Vás o okamžitý zákrok ve všech možných směrech a okamžitý výslech rodiny. Nedejte na to, jak je věc navenek deklarována. Trpím i bolestmi pohybového ústrojí a ledvin. To víte, ležet na břichu, pod otevřeným oknem celý týden není legrace. Bylo proti mně použito mnohé mučení a násilí. Něco bylo deklarováno jako zdánlivé. Legální, něco skrytě. Od toho prvého mám zmrzačené ruce. Od druhého další části těla. Najdou se totiž tací, kteří mne dokázali bít pendrekem do hlavy a zmrzlých prstů u nohou, i při přenášení k lékaři. Podejte oznámení u OVP Hradec Králové a inspekce ESV. Případně úkol přeneste na rodinu.“(4)

Po smrti Pavla Wonky začala rozsáhlá domácí i zahraniční kampaň na zveřejnění všech informací, které souvisely s jeho smrtí a k umožnění účasti zahraničních lékařů při jeho pitvě. Žádostem o provedení pitvy bylo nakonec vyhověno, druhou pitvu provedli prof. Robert C. Lawrence a prof. Robert H. Kirschner, oba došli ke stejnému závěru a to, že příčinou smrti byla plicní embolie, která vznikla v dolních končetinách, což s velkou pravděpodobností zapříčinilo surové bití do nohou. Oba byli toho názoru, že kdyby se mu dostávalo dobré lékařské péče, nezemřel by.

S odporem se setkalo i uctění památky Pavla Wonky. V čas pohřbu, dne 6. května 1988, chtělo několik občanů uctít Wonkovu památku tryznou na Staroměstském náměstí, Státní bezpečnost se však tryzně snažila zabránit. V dopoledních hodinách byli Státní bezpečností odvedeni ze svých bytů a pracovišť někteří členové Jazzové sekce a někteří signatáři Charty 77, aby se tryzny nebo pohřbu nemohli zúčastnit.

Po listopadu 1989 byl Pavel Wonka rehabilitován, za jeho smrt však do dnešního dne nebyl nikdo potrestán. Soudkyně Marcela Horvátová, která finálně zapečetila jeho osud, soudí dál na Okresním soudu v Trutnově a svoji vinu na Wonkově smrti odmítá. Již v květnu roku 1988 mluvčí Charty 77 požadovali „vymezení osobní odpovědnosti prokurátora, soudce i orgánů a příslušníků Sboru nápravné výchovy MS ČSR za tragický osud Pavla Wonky a z jejich jednání vyvodit patřičné závěry“. (5) Dále je na tuto skutečnost upozorňováno v předchozím dopise Charty 77, kde uvádí: „Ať již byla příčina jeho smrti jakákoliv - a měla by být pravdivě zjištěna - je Pavel Wonka nesporně obětí nezákonné soudní a vězeňské praxe. Jeho smrt - možná nepochopitelná mnoha lidem ponořeným do konzumního způsobu života - se musí pro všechny, jimž není lhostejný osud bližního, stát mementem, že pozornost k osudům nespravedlivě stíhaných není nikdy dostatečná. Především by se ale smrt vězně přesvědčení Pavla Wonky měla stát mementem a apelem pro nejvyšší politické orgány v Československu: aby nedopustily další nespravedlivé stíhání a věznění, aby konečně začaly radikálně měnit právní řád, soudnictví a vězeňství v naší zemi v souladu s mezinárodními pakty, na něž přistoupily. Smrt Pavla Wonky, důsledného zastánce občanských práv, nesmí být zapomenuta.“ (6)

Na závěr k hodnocení situace v tehdejší Československé socialistické republice bychom si dovolili citovat Pavla Wonku, který naprosto trefně definoval fungování práva v „rádoby právním státě“: „Historická praxe opět potvrdila, kam může dospět společnost, která pokládala za nepotřebné dodržovat vlastní právní řád. Snažili jsme se řídit a vést stát politickými zájmy, které jsou sice třídní, ale v konkrétní praxi i případech se mohou stát pseudotřídními. Vyjadřovat zájmy jednotlivců či skupin. Není dost na tom, že již naše právo má svou třídní podstatu a jedině může zaručit jednotný zákon státní moci. Přestalo se však toto právo respektovat. Naučili jsme se jej i zneužívat. Dokonce se začalo politickými zájmy odůvodňovat, že tu nemůžeme právo dodržet a tu jej musíme zneužít, abychom dosáhli cíle. Pochopitelně, že vše muselo být ochráněno před kritikou. Vznikala pásma mimo kritiku. A tak vznikl právní nihilismus. Ano, společnost se dopustila vážných chyb. Proto „Hurá“ na ty, kteří to odhalují. Vytvořený systém „požírá“ své kritiky. Vše, co se příčí obvyklému a zavedenému. Rozsévá se nenávist a nesnášenlivost. Mašinérie jednou uvedena do pohybu, stále přináší neštěstí pro viníky i nevinné."(7)

(1) Teze č. 1 „O národní nesnášenlivosti“, napsané Pavlem Wonkou dne 6. 1. 1987 ve věznici v Hradci Králové.
(2) Sdělení výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných č. 648.
(3) Dopis Charty 77 s názvem „Alarmující smrt Pavla Wonky“ adresovaný České národní radě a vládě ČSR, ze dne 11. 5. 1988.
(4) Poslední dopis Pavla Wonky, napsaný ve vazbě v Hradci Králové, adresovaný JUDr. Milanu Jelínkovi, ze dne 16. 4. 1988.
(5) Op. cit. sub. 3
(6) Dopis Charty 77 s názvem „Za Pavlem Wonkou“, ze dne 3. 5. 1988
(7) Op. Cit. sub. 1

Hlavní zdroj: http://www.wonka.wz.cz/zivotopis.htm