Jedny z nejznámějších procesů, které jsou do dnešní doby diskutovaným tématem, byly v 50. letech procesy vedené proti Miladě Horákové a následně proti Rudolfu Slánskému. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a s nimi bylo odsouzeno i mnoho dalších. Lze bez nadsázky říci, že se většina z nich kvůli vykonstruovaným obviněním stala obětmi justičních vražd. O skutečnosti, že minimálně proces s Miladou Horákovou je stále aktuálním tématem, svědčí i fakt, že bývala prokurátorka v procesu s Miladou Horákovou, Ludmila Brožová Polednová byla v roce 2008, i přes svůj vysoký věk (narozena v roce 1921) uznána vinnou trestným činem vraždy a odsouzena k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně.

Hlavním tématem tohoto článku však není proces s Miladou Horákovou, ale právě proces s Rudolfem Slánským, který rozhodně nebyl veden v souladu se zásadou spravedlivého procesu. Rudolf Slánský se narodil 31. 7. 1901 v Nezvěsticích nedaleko Plzně v rodině obchodníka a byl židovského původu. Jeho původ se ukázal býti nepohodlným nejen v době 2. světové války, avšak i poté co působil ve vrcholných funkcích v KSČ. Dokazuje to i obžaloba, ve které je uvedeno, že: „Slánský, pocházející z rodiny zámožného obchodníka vetřel se komunistické strany, navenek vystupoval jako komunista, uvnitř však zůstal sluhou buržoasie. Prolhanost, obojetnost a věrolomnost vůči dělnickému hnutí se táhne jako červená nit celou jeho činností.“ nebo také: „žaluji Rudolfa Slánského, Bedřicha Gemindera,……., z toho, že jako trockisto-sionističtí, buržoasně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu, lidově demokratického zřízení a socialismu vytvořili ve službách amerických imperialistů a řízeni nepřátelskými západními rozvědkami protistátní spiklenecké centrum, podkopávali lidově demokratické zřízení, mařili budování socialismu, poškozovali národní hospodářství, prováděli špionážní činnost, oslabovali jednotu československého lidu a obranyschopnost republiky, aby ji odtrhli od pevného spojenectví a přátelství se Sovětským svazem, aby likvidovali v Československu lidově demokratický řád, obnovili kapitalismus, znovu zavlekli naši republiku do tábora imperialismu a zničili její samostatnost a nezávislost.“1)

Navzdory tvrzení uvedenému v obžalobě Rudolf Slánský již při studiu na plzeňském gymnáziu a Vysoké škole obchodní v Praze začal projevovat své ostře levicové názory a v roce 1921 byl jedním ze zakládajících členů KSČ. Působil na různých pozicích Rudého práva a Dělnického deníku. V letech 1934 – 1935 během Gottwaldova nuceného exilu v Moskvě byli společně s Janem Švermou faktickými vůdci KSČ2). Ještě před začátkem 2. světové války unikl Rudolf Slánský spolu s dalšími členy KSČ do Moskvy. Jeho příbuzní byli po okupaci zavlečeni coby Židé do Terezína, válku přežil jediný – bratr Richard, který se ukrýval v Londýně.3)Tím však ztráty a tragédie v rodině Rudolfa Slánského zdaleka neskončily. V roce 1943 byla v Rusku unesena jeho dcera Naděžda, kterou již nikde neviděl. Dodnes se vedou debaty o tom, zda byl únos motivován cílem zajistit si poslušnost Slánského či nikoli. Na podzim 1944 byl společně s Janem Švermou vyslán na Slovensko, kde působil za povstání jako komunistický poradce. Po návratu do Československa se stal generálním tajemníkem KSČ. 4)

Funkce generálního tajemníka z něj de facto udělala druhého nejmocnějšího muže ve straně a posléze v celé zemi, což se projevilo po únorovém převratu v roce 1948. Po tomto převratu Rudolf Slánský patřil k politikům, kteří měli zásadní podíl na nastolení komunistického teroru – už 9. září roku 1948 přednesl projev, ve kterém navrhl zřízení pracovních lágrů, vystěhování nepohodlných, ostrý kurz proti kulakům a živnostníkům. Jeho návrhy pak v dalších letech znamenaly smrt, vězení nebo emigraci pro statisíce.5) Následné události však zapříčinily, že jeho působení na vysokých funkcích v KSČ však již nemělo mít dlouhého trvání. Dá se tedy říci, že Rudolf Slánský stál u zrodu procesů, které jej zanedlouho poté zdevastovaly.

Klement Gottwald, pravděpodobně proto, aby uchlácholil své černé svědomí, tak 30. července 1951, den před Slánského padesátinami, udělil Slánskému Řád socialismu za výjimečné zásluhy. Slánský tedy nejspíše vůbec netušil, co se proti němu chystá a tedy muselo pro něj být překvapující, že necelých pět týdnů po oslavách - 6. září 1951 - jej Gottwald na zasedání ÚV KSČ v hlavním referátu obvinil z hrubých chyb ve výběru a rozmisťování vyšších kádrů v aparátu KSČ a z používání chybných organizačních a pracovních metod. Položil závažnou otázku, kde se v zemi doopravdy vládne, zda u Prašné brány v sídle ÚV KSČ nebo na Pražském hradě a ve „Strakovce“ v sídle předsednictva vlády¹. V den Gottwaldových narozenin, tedy dne 23. listopadu 1951 byl na Slánského vydán příkaz k okamžitému zatčení kvůli jeho potencionálnímu útěku a Slánský byl ve své vile zatčen.

Je třeba si uvědomit, že proces se Slánským, který byl veden v roce 1951, má svůj původ minimálně již v roce 1948 v Jugoslávii. Spojené státy americké se snažily zabránit šíření komunismu a rozpínání SSSR v Evropě a Stalin se cítil tímto jednáním ohrožen. Přikázal tedy Titovi jako zástupci Jugoslávie, aby okamžitě utvořil Balkánskou federaci podle Stalinových představ a zakázal jednání na mezinárodním poli bez jeho předchozího souhlasu. Tito oba požadavky Stalina odmítl, a proto měl být nahrazen někým poslušnějším. Místo toho se však Jugoslávie začala stávat na Moskvě více nezávislá a proto Stalin nařídil zatáhnout železnou oponu a tím izolovat východní Evropu od západních vlivů.6)

Pravděpodobně kvůli tomu, že Stalin chtěl upevnit svoji pozici a vyvarovat se dalších potencionálně „neposlušných“ vůdců komunistických stran rozkázal, aby po vzoru monstrprocesů ze třicátých let bylo "objeveno" mezinárodní imperialistické spiknutí s rozsáhlou špionážní sítí. Rozjela se mašinérie represí, která zasáhla i Československo.7) Nyní již Stalin nehledal nepřátele komunismu v demokratických stranách a organizacích, ale ve vlastních řadách.

Mezi první vykonstruované procesy s vysokými komunistickými funkcionáři patřil proces v Maďarsku v roce 1949, kde byl hlavním obviněným ministr zahraničí László Rajk, který se stal obětí mašinérie, na jejíž realizaci se sám podílel, stejně jako Slánský. Rajka byl spolu s dalšími dvěma komunistickými funkcionáři odsouzen k trestu smrti. V Bulharsku byl obětí zinscenovaných procesů generální tajemník Bulharské komunistické strany Trajčo Kostov Džuněv, taktéž odsouzen k trestu smrti, ostatní dostali povětšinou doživotí. Ministr vnitra Koči Dzode byl hlavním obviněným v Albánii. Společným jmenovatelem obžaloby bylo, že ve spojení s Jugoslávií připravovali protistátní spiknutí s cílem odtrhnout Albánii od SSSR. Dzodze "doznal" spolupráci s Titem a také, že hospodářské vztahy mezi Jugoslávií a Albánií měly za cíl vykořisťovat albánské hospodářství.8) Nakonec byl odsouzen jak jinak než k trestu smrti.

Stalinovi však nestačily dosavadní položené životy a tak i Československo bylo donuceno najít si svého „Rajka“. Češi však na tomto poli zaostávali a nebyli schopni najít si svého obětního beránka ve vlastních řadách. Sovětští a maďarští výrobci Rajkova procesu byli s pražskými výsledky nespokojeni. Proces s Rajkem byl koncipován jako výchozí pro odhalení mezinárodního spiknutí a Československo zaostávalo.9) Z toho důvodu do Československa dorazili sovětští poradci, kteří měli de facto za úkol prohledat možná osobní propojení a najít československého „Rajka“.

Sovětští poradci nakonec dali "spiknutí" konečnou podobu. Podle nich skupina nepřátel v čele s Marií Švermovou a Ottou Šlingem připravovala vnitrostranický puč a chtěla odstranit Klementa Gottwalda, Rudolfa Slánského a Antonína Zápotockého. Obdobně si měli počínat slovenští nacionalisté Vladimír Clementis a Gustáv Husák. Tuto konstrukci pak schválila nejvyšší stranická místa v únoru 1951. Paradoxní na celé situace je to, že se Slánský podílel na vytváření monstrprocesu, snažil se najít nepřátele ve vlastních řadách a obvinit své kolegy z velezrady, špionáže atd. Toto jednání se mu však krutě vymstilo. Protože chvíli po schválení „spiknutí Švermová-Šling“ se začalo formovat, jiné, mnohem údernější spiknutí, v jehož čele měl být právě Rudolf Slánský.

Slánský byl zatčen 23. listopadu 1951 v hale své vily po návratu z recepce vyšetřovateli Státní bezpečnosti Doubkem a Košťálem10) Na prosincovém plénu ÚV KSČ Gottwald zformuloval hlavní obvinění - Slánský byl hlavou nepřátel a vedoucím protistranického centra. Gottwald však s tímto tvrzením vystoupil v době, kdy se Slánský k tomuto obvinění ani pod tvrdým psychickým nátlakem nepřiznával. Gottwald jej také obvinil z nepřátelství k SSSR, přitom Slánského víra v Sovětský svaz byla bezvýhradná.11) Spolu se Slánským bylo v procesu obviněno 13 další poměrně vysoce postavených funkcionářů z KSČ, jmenovitě to byli: Bendřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Švab, Artur London, Vavro Hajdů, Evžen Löbl, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone. To že židovství bylo leitmotivem celého údajného spiknutí, dokládá skutečnost, že 10 z výše uvedených bylo židovského původu, včetně Rudolfa Slánského. Antisemitskou motivaci strůjců procesu dokládá jeho začleněním do mezinárodního kontextu: „Antisemitská koncepce procesu odpovídala jak vnitropolitickým, tak především zahraničně politickým záměrům Sovětů. Měla dovršit roztržku se státem Izrael, jehož vytvoření Moskva původně podporovala.  Monstrproces v Československu, v zemi, která se zvláště intenzívně podílela na pomoci Izraeli, byl mimořádně důležitým a přesvědčivým prvkem této demonstrace.“12)

Není pochyb o tom, že praktiky při výsleších byly velmi kruté. I přesto, že výslechy Slánského trvaly několik hodin denně, byl na něj vyvíjen nátlak jak psychický tak fyzický, tak Slánský odolával učinit doznání. Teror nepřestal ani poté co ze Slánského byla jen lidská troska. Začal tedy spolupracovat a v tu chvíli byl teror mířený na jeho osobu zmírněn. Počátkem roku 1952 se přiznal k nepřátelské činnosti a vytváření druhého centra v KSČ, následovaly další a další výslechy a následně, když už byl shromážděn dostatečný počet doznání, tak se začal své výpovědi učit zpaměti. Jako obhájce mu byl ustanoven JUDr. Bartoš, který byl spolupracovníkem STB. Obhajoba byla pouze formální a JUDr. Bartoš nečinil nic pro svého "klienta", aby jej osvobodil či snížil trest. Dokládá to například jeho závěrečná řeč, ve které uvádí: "Činy, kterých se Rudolf Slánský dopustil, jsou v zákoně ohodnoceny pouze jediným trestem, trestem nejvyšším, trestem absolutní, trestem smrti. Prosím soud, aby nesporné doznání Slánského zvážil jako okolnost polehčující při rozhodování o trestu." 13)

Nesporný je fakt, že obhajoba v politických procesech měla velmi okleštěné ruce. Obhájci ve většině případů měli předem schválené otázky a závěrečné řeči, které mohli přednést. Nesměli se od schváleného odchýlit, a to že by se pokusili narušit důvěryhodnost obžaloby, bylo absolutně nepřípustné. Ten kdo by snad opravdu chtěl hájit práva osob nesprávně obviněných, by tak uvedl sebe i své blízké do nebezpečí, že by je komunistický režim minimálně odsoudil na okraj společnosti.

Proces začal 20. listopadu 1952 a trval týden. Hlavním žalobcem byl v procesu se Slánským Josef Urválek. Samotná obžaloba měla několik desítek stran, byla rozdělena do 11 částí. Koncepce žaloby byla založena tak, že v úvodu každé části byl stručný popis toho, čeho se měli obžalovaní dopustit a následně toto tvrzení bylo doplněno výpověďmi obžalovaných, kteří samozřejmě vypovídali shodně s obžalobou. Bylo v ní například uvedeno: „Spiklenci, kteří prováděli svou rozvratnou činnost v různých směrech, zabývali se v první řadě rozsáhlou špionážní činností. Již dlouho před tím, než američtí imperialisté vydali gangsterský zákon t. zv. 10. říjen o věnování 100 milionů dolarů na zločinnou a podvratnou činnost v Sovětském svazu a lidově demokratických zemích, slánský a jeho spiklenečtí spojenci, stejně jako Kostov, Rajk a jiní zrádcové, s lokajskou horlivostí plnili špinavé příkazy svých zahraničních imperialistických pánů.“ 14) Dále pak například „Spiklenci plníce pod vedením Slánského příkazy svých imperialistických plánů, pokoušeli se všemožně mařit výstavbu socialismu v Československu a stěžovat československému lidu jeho mírovou budovatelskou práci. Spiklenci v čele se Slánským, podle příkazu svých imperialistických chlebodárců nasadili všechny páky, aby nemohla vzniknout tato základna, z níž by vyrostl radostný a šťastný život našeho lidu.“ 15)   

Samotné hlavní líčení trvalo osm dní, kdy byli postupně vyslýcháni všichni obžalovaní a předvolaní svědci. Sedmý den v závěrečné řeči hlavní žalobce Urválek pronesl: „Občané soudci, ve jménu našich národů, proti jejichž svobodě a štěstí zločinci povstali, ve jménu míru, proti němuž se hanebně spikli, žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady. Nechť je zvonem, volajícím po celé naší krásné vlasti k novým vítězstvím na pochodu k slunci socialismu.“ 16) Přičemž například Rudolf Slánský k navrženému trestu pronesl: "Nezasluhuji si jiný konec svého zločinného života, než konec, který navrhuje státní prokurátor." Všichni ostatní obžalovaní se vyjádřili v podobném duchu a s trestem souhlasili.17)

Osmý den byl vynesen soudem rozsudek, kterým byli Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling a André Simone odsouzeni k trestu smrti. A Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl k trestu odnětí svobody na doživotí.[18 Ani jeden z obžalovaných se proti vynesenému rozsudku neodvolal.

Trest smrti byl vykonán 3. prosince 1953 v ranních hodinách. Rudolf Slánský byl popraven jako poslední a jeho smrt nastala v 5:45h, po publikaci rozsudku řekl tiše: „Mám to, co jsem si zasloužil.“[19]

Jak již bylo uvedeno, obhajoba byla v tomto druhu procesu pouze formální, měla předem dané otázky a nesměla zpochybnit důvěryhodnost obžaloby. Ačkoli bylo možné předvolat svědky, tak obhájci jim mohli dávat jen přesně určené otázky a svědci museli vypovídat tak, jak jim bylo určeno. Obžalovaní sice vypovídali před soudem, obhájci i obžaloba jim mohli klást otázky, ale odpovědi na tyto otázky se obžalovaní učili několik měsíců před začátkem procesu nazpaměť při modelových výsleších.  Vzhledem k tomu, že se vysílaly přímé přenosy ze soudní síně, byly tyto modelové výslechy nahrávány a v případě, že by se při průběhu procesu obžalovaní náhodou odchýlili od naučených odpovědí, byli pracovníci soudu připraveni pustit tyto nahrávky, aby opět nebyla zpochybněna důvěryhodnost obžaloby a celého procesu. Provedení důkazů, které by vyvracely tvrzení obžaloby, nebylo povoleno. Porady s advokátů s klientky byly okleštěny, přístup advokáta k jeho klientovi byl odpírán. Příprava obhajoby byla znemožňována i tím, že nebylo umožněno seznámit se s celým spisovým materiálem, obžaloba byla „šita na míru“ požadovanému trestu apod.
I jen z právě uvedeného výčtu vyplývá, že zásady spravedlivého procesu byly uplatňovány jen formálně, aby se zdálo, že jsou tyto zásady zachovány a aplikovány a aby lid ČSSR nepojal podezření, že tento proces je jen pouhé divadlo. O procesu, natož o spravedlivém procesu v materiálním smyslu, se proto hovořit v žádném případě nedá.

Op. cit. sub 1, str. 548