Čtyři podavatelé, paní Anca Mocanu, pan Marin Stoica, pan Teodor Maries a Asociace „21. prosince 1989“* tvrdili, že byli obětmi násilného zásahu proti protivládním demonstracím, které se konaly v Bukurešti v červnu 1990. Podavatelé tvrdili, že v jejich případech nedošlo k náležitému prošetření celé věci.

Události 13. – 15. června 1990
Dne 13. června 1990 došlo k zásahu ozbrojených sil proti demonstrantům, kteří obsadili Univerzitní náměstí a ostatní oblasti hlavního města. |Tento zásah si vyžádal několik civilních obětí. Mezi těmito obětmi byl i manžel paní Ancy Mocanu, pan Velicu-Valentin Mocanu, který byl zabit výstřelem z ústředí Ministerstva vnitra. Večer 13. června 1990 byl v oblasti kolem ústředí Státní televize pan Marin Stoica a další osoby, z nichž některé nebyly demonstranty, zatčen uniformovanými policisty a muži v civilním oblečení.

Dne 14. června 1990 bylo do Bukurešti vysláno tisíce horníků zvláště z oblasti Údolí Jiu (Valea Jiului), aby se zúčastnili potlačení demonstrantů. Rumunský prezident se na ně obrátil a vyzval je, aby šli na Univerzitní náměstí, zabrali ho a bránili ho proti demonstrantům. To také horníci udělali. Následné událostí ze dnů 13. a 14. června 1990 přinesly tisíce obětí.

Demonstrace konané v prvních měsících roku 1990
Univerzitní náměstí bylo považováno za symbolické místo boje proti totalitnímu režimu Nikolaje Ceausescu obzvláště s ohledem na počet osob, které zemřely nebo byly zraněny v ozbrojeném potlačení tohoto boje dne 21. prosince 1989. Z tohoto důvodu několik asociací svolalo na toto náměstí svoje členy, aby se účastnili protestů. Demonstrace měly vyjádřit nesouhlas s nedemokratickým postojem vládních špiček. Od 25. února 1990 byly pak demonstrace organizovány každou neděli.
Zhruba ve stejné době byly spuštěny volební kampaně na volby do parlamentu a na úřad prezidenta. Volby se měly konat 20. května. V tomto kontextu byly z iniciativy různých asociací zorganizovány tzv. demonstrační maratóny, které začaly 22. dubna 1990 na Univerzitním náměstí. Demonstranti byli pokojní a v zásadě požadovali, aby osoby, které byly u moci během totalitního režimu, byly vyloučeny z politického života. Demonstranti mimo jiné volali po nezávislé televizní stanici. V neposlední řadě požadovali i identifikaci těch, kteří byli odpovědní za ozbrojené potlačení demonstrací v prosinci 1989, a vyzývali k rezignaci politických špiček (obzvláště ministra vnitra), které byly podle nich odpovědné za potlačení protikomunistických demonstrací v prosinci 1989.

Dne 20. května 1990 se konaly parlamentní a prezidentské volby. Zvítězila Strana FSN a její politický vůdce. Po volbách opět následovaly protesty na Univerzitním náměstí, byt´ tentokrát již v redukované formě.

Večer 11. června 1990 svolali nově zvolený prezident a premiér schůzi vlády. Schůze se mimo jiných účastnili i ministr vnitra a ministr obrany. Bylo rozhodnuto, že se musí zakročit proti shromáždění na Univezitním náměstí. Akce měla proběhnout 13. června 1990. Rozhodlo se také, o podpoře zákroku policie a armády asi 5000 mobilizovanými civilisty. Cílem mělo být zatknutí demonstrantů a znovunastolení veřejného pořádku. Během akce však došlo k brutálnímu zatýkání. Bylo zatčeno 263 demonstrantů a řada dalších osob, které se demonstrací neúčastnily. Zatýkání zvedlo vlnu nevole protestů a požadavků na propuštění zatčených osob. Později odpoledne téhož dne se demonstrace zintenzivnily obzvláště u budovy televize, Univerzitního náměstí, Ministerstva vnitra a městského sídla policie. Následně zasáhla armáda a ozbrojená vozidla byla poslána k budově Ministerstva vnitra, kde se v tu dobu zdržovalo již kolem čtyř až pěti tisíc demonstrantů. Bylo to na tom samém místě, kde byl zastřelen manžel hlavní stěžovatelky případu. Ten se v tu dobu měl vracet z práce, neměl být ozbrojen a předtím se nikdy neměl účastnit demonstračního maratónu na Univerzitním náměstí. Další lidé včetně pana Marina Stoica byli zbiti a zadrženi policií a ozbrojenými civilisty. V ústřední Státní televizi byli někteří nafilmováni za účasti tehdejšího ředitele Státní televize. Nahrávky byly později ten stejný den vysílány v televizi spolu s komentářem, který popisoval zmíněné osoby jako zaměstnance cizích tajných služeb, kteří vyhrožovali zničit prostory a vybavení televize.

Příjezd horníků do Bukurešti
Dne 13. června 1990 bylo nařízeno, aby všechny vlaky z oblasti Craiova byly zrušeny a aby byly vypraveny čtyři speciální vlaky o 57 vagónech pro horníky ze stanice Petrosani v oblasti Údolí Jiu a ostatních průmyslových regionů v zemi. Horníci, kteří byli mobilizováni odborovými předáky, dostali informaci, že mají pomoci policii znovunastolit veřejný pořádek v Bukurešti a zakročit proti fašistickým elementům. V Bukurešti byli horníci ozbrojení sekyrami, řetězy a holemi, posláni rovnou na Univerzitní náměstí. Podle svědectví došlo během potyčky na Univerzitním náměstí k násilí a ke zničení sídel několika politických stran. Násilí bylo použito jak proti demonstrantům, tak proti obyvatelům Bukurešti, kteří s demonstracemi neměli nic společného. Během celého konfliktu bylo zadrženo 1021 osob. Tyto osoby byly zmláceny a nezákonně zadržovány po několik dní. Celá akce se skončila 15. června 1990 poté, co prezident veřejně horníkům poděkoval a požádal je, aby se zpět vrátili ke své práci. Z pozdějšího vyšetřování státního zástupce vyšlo najevo, že 958 horníků zůstalo v Bukurešti, aby „byli připraveni zasáhnout, kdyby náhodou znovu začaly protesty“. Na základě toho samého šetření vyplynulo, že tito horníci spolu s policisty se dopustili násilí na zadržených osobách. Zadržení byli podrobeni útokům psychologického, fyzického a sexuálního rázu, dále byli drženi v nevhodných podmínkách a dostalo se jim jen opožděné nebo neadekvátní lékařské péče.

Násilné události června 1990, během kterých byl zabit manžel navrhovatelky Ancy Mocanu a pan Marin Stoica měl být týrán a které vyústily ve vyplenění ústředí několika politických stran, začaly být později prošetřovány.

Dne 29. května 2009 vojenská sekce státního zástupce při Vrchním kasačním soudu poslala dopis vládnímu zástupci, ve kterém shrnula celou věc následovně: Během období 1990 a 1997 bylo podáno státnímu zástupci při bukurešťském soudu stovky stížností týkající se trestných činů krádeže, ozbrojené loupeže, napadení a ublížení na těle a nezákonného zbavení osobní svobody a dalších protizákonných činů, ke kterým došlo mezi 14. a 15. červnem 1990 v Bukurešti. Ve většině těchto případů se ukázalo jako nemožné identifikovat pachatele a bylo vydáno rozhodnutí nezahajovat stíhání. Vyrozumění o zastavení řízení nebylo v žádné podobě sděleno paní Ance Mocanu ani ostatním podavatelům tohoto případu. Později bylo řízení spojeno s jinými případy a znovu otevřeno. Obviněnými byl bývalý prezident, několik vysokých úředníků a desítky civilistů. Bylo také poznamenáno, že ke stávajícímu dni bylo během vyšetřování nemožné identifikovat osoby, které provedly příkaz povolat civilisty, aby nastolili pořádek v Bukurešti. Celý případ byl rozdělen do několika složek.

Jedna složka se zaměřovala na pokračující vyšetřování zastřelení čtyř civilistů, včetně manžela podavatelky.Další se zaměřovala na ty osoby, které vykonávaly funkce vztahující se k vojenskému a civilnímu velení. Vyšetřování bylo zahájeno s ohledem na zneužití síly proti veřejnému zájmu a s ohledem na fakt, že vedle policie byla povolána taky určitá sociální skupina, která měla za úkol potlačit jinou sociální skupinu. Jiná složka se týkala pokračujícího vyšetřování ohledně možné existence jiných obětí, které byly zabity během násilných akcí 13. až 15. června 1990. Dále bylo konstatováno, že vyšetřovatelé stále nevyšetřili tajnou dohodu mezi Ministerstvem vnitra a předáky důlních společností.

V únoru 2000 byli ze zabití osob během demonstraci obviněni dva generálové, bývalý ministr vnitra a jeho zástupce a tři vysoce postavení úředníci. V roce 2003 předal Nejvyšší soud případ vojenské sekci státního zástupce, aby bylo provedeno další vyšetřování. V roce 2005 bylo řízení přerušeno a v roce 2006 bylo znovu otevřeno. Ve vyjádření k případu se říkalo, že reakce veřejných autorit a nedostatek efektivního veřejného vyšetřování ohrozilo samu existenci demokracie a vládu práva. Rozsudkem z roku 2007 bylo rozhodnuto, že případ bude poslán zpět vojenské sekci úřadu státního zástupce pro porušení procesních práv, obzvláště s ohledem na fakt, že trestní stíhání proti bývalému ministrovi může být proveden pouze skrze speciální proceduru, která vyžaduje souhlas Parlamentu. V dubnu 2009 se vojenská sekce úřadu státního zástupce vyjádřila, že nemá pravomoc přezkoumávat tuto část případu hlavně proto, že členové policejních sil včetně ministra vnitra se stali na základě legislativního novely státními úředníky. Státní zástupci tak proto již nemají jurisdikci nad jejich trestnými činy, a to i přesto že tyto činy byly spáchány během jejich výkonu služby, když ještě byli vojenskými příslušníky.

Obvinění proti bývalému prezidentu vzhledem ke smrti manžela paní Ancy Mocanu
Bývalý prezident Rumunska zastával svůj úřad v letech 1989 až 1996. A potom v letech 2000 až 2004. Obviněn byl v roce 2007, kdy už zastával místo senátora a byl členem parlamentu. Obvinění se týkalo toho, že dal svévolně podnět k tomu, aby byla použita síla proti demonstrantům na Univerzitním náměstí a v ostatních částech hlavního města, což mělo za následek smrt nebo zranění několika osob. V průběhu vyšetřování vydal Ústavní soud v jiném případu rozhodnutí, že vojenské soudy nemají pravomoc soudit nebo stíhat civilisty. Na základě tohoto rozhodnutí bylo později judikováno, že vojenské oddělení úřadu státního zástupce nemá pravomoc nad případem prezidenta, a případ byl předán civilním soudům. V roce 2008 oddělení pro trestní řízení a kriminalistiku úřadu státního zástupce při Vrchním kasačním soudu vydalo rozhodnutí nestíhat. Rozhodnutí bylo vydáno na základě toho, že nebyl prokázán kauzální vztah mezi rozkazem evakuovat Univerzitní náměstí vydaný bývalým prezidentem a rozhodnutím třech vojenských velitelů, aby se střílelo do demonstrantů.

Ve stejném roce se paní Anca Mocanu a ostatní odvolali proti tomuto rozhodnutí. Jejich odvolání bylo zamítnuto. Paní Anca Mocanu a ostatní podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Domáhali se toho, že bylo porušeno jejich právo podle článku 2 a 3, které zaručují právo každého, aby byl chráněn zákonem a aby nebyl svévolně zbaven života. Podle tohoto článku také nikdo nemá být podroben mučení nebo nehumánnímu nebo ponižujícímu chování nebo trestu. V době vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo řízení ve věci zabití manžela paní Ancy Mocanu stále otevřené. Řízení ve věci pana Stoicy bylo uzavřeno rozhodnutím nezahajovat stíhání v roce 2009 a bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního kasačního soudu v roce 2011.

Názor Evropského soudu pro lidská práva
Pan Stoica podobně jako řada dalších obětí našel odvahu podat žalobu až po několika letech. Evropský soud pro lidská práva vyslovil názor, že ve výjimečných situacích psychologické následky špatného zacházení způsobeného zástupci státu může podrýt schopnost oběti si stěžovat na dané zacházení a může dokonce vést k zásadní překážce na cestě za jejím právem na nápravu. Soud tedy došel k závěru, že ve výjimečných okolnostech tohoto případu zranitelnost a city bezmoci pana Stoicy vedly k odůvodnitelnému a přijatelnému vysvětlení, že podal žalobu až v roce 2001, tedy více než deset let po události. Soud také shledal, že orgány odpovědné za vyšetřování nepodnikly všechny kroky, které mohly vést k identifikaci a potrestání těch, kteří byli odpovědní za násilnosti, a že podavatelé neměli příležitost k efektivnímu vyšetřování.

Soud také poznamenal, že s ohledem na nezávislost vyšetřování bylo v letech 1997 až 2008 vyšetřování svěřeno vojenským prokurátorům, kteří byli v podřízeném postavení v rámci vojenské hierarchie. Tyto okolnosti vedly Soud k závěru, že došlo k porušení článků 2 a 3. Soud poznamenal, že vyšetřování v případu paní Mocanu trvalo celkově 23 let a že v případě pana Stoicy bylo ukončeno rozsudkem dne 9. března 2011, 21 let poté, co bylo vyšetřování zahájeno. Jakkoliv byl případ komplexní, Soud došel k názoru, že sociální a politické okolnosti případu nemohou ospravedlnit tuto dlouhou dobu. Soud dále upozornil na nedostatky ve vyšetřování a dlouho dobu nečinnosti kompetentních státních orgánu. Až po roce 1997 začal úřad státního zástupce vést rozsáhlejší vyšetřování okolností týkajících se použití síly zástupci státu proti civilnímu obyvatelstvu.

S ohledem na případ pana Stoicy bylo rozhodnutím ze 17. června 2009 rozhodnuto nezahajovat stíhání. Bylo naznačeno, že vzhledem k tomu, že nebylo možné určit identitu útočníků, nebylo možné ani stanovit stupeň spoluodpovědnosti bezpečnostních složek. Nicméně orgány činné v trestním řízení nepodaly vysvětlení, které by objasnilo, z jakého důvodu byly jejich akce bezvýsledné. V rozsudku z 9. března 2011, který potvrdil rozhodnutí nezahajovat stíhání, Vrchní kasační soud zamítl odvolání pana Stoicy, aniž by zkoumal, zda se nevyskytly elementy nelidského zacházení, což je protiprávní čin, který nepodléhá promlčení.

S ohledem na paní Mocanu, která jako blízký příbuzný měla být seznámena s průběhem řízení, Soud shledal, že byla vyslechnuta státním zástupcem 14. února 2007, tedy téměř 17 let po událostech a že nebyla informována o vývoji šetření po rozhodnutí Vrchního kasačního soudu dne 17. prosince 2007, který nařídil, aby byl případ poslán zpět vojenské sekci úřadu státního zástupce pro porušení procesních pravidel. Soud shledal, že v obou případech nebylo provedenoefektivní vyšetřování, jak je požadováno článkem 2 a 3, a dále shledal, že došlo k porušení procedurálního aspektu těchto dvou článků.

Co se týká porušení článku 6, který zaručuje právo na spravedlivý proces, Soud poznamenal, že dne 26. července 1990 Asociace „21. Prosince 1989“ podala oficiální stížnost s žádostí, aby se připojila k řízení jako civilní strana s ohledem na škodu utrpěnou během událostí mezi 13. a 15. červnem 1990. Stížnost byla přezkoumána jako součást vyšetřování, které bylo rozhodnutím ze dne 17. června 2009 přerušeno a následně bylo rozhodnuto, aby se nezahajovalo stíhání. Tím celá věc trvala téměř 19 let. Dle názoru Soudu se jednalo o příliš dlouhou dobu, čímž došlo k porušení článku 6, dle kterého má každý právo, aby byl soudem slyšen v rozumné době.

Soud rozhodl, že Rumunsko musí zaplatit 30.000 EUR paní Mocanu a 15.000 EUR panu Stoica. Zároveň stát musí zaplatit paní Mocanu a Asociaci „21. Prosince 1989“ 2.200 EUR za náklady a výdaje a 9.868 EUR panu Stoica za totéž.

Zdroje:
http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-146540#{"itemid":["001-146540"]}

* Dne 9. února 1990 byla v Bukurešti založena Asociace „21. prosince 1989“. Tato asociace sdružuje zejména osoby, které byly zraněny během násilných potlačení protitotalitních demonstrací, které se konaly v Rumunsku v prosinci 1989, a dále pak sdružuje příbuzné těch, kteří během těchto událostí zemřeli. Tato asociace byla jedna ze skupin, které podporovaly protivládní demonstrace konané v Bukurešti mezi dubnem a červnem 1990. Během těchto demonstrací lidé volali mimo jiné po identifikaci těch, kteří byli odpovědní za násilnosti spáchané v prosinci 1989.