Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu a proti rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve věci není sporu, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu o převodu Nemovitostí s p. H. v dobré víře, že jedná s vlastníkem Nemovitosti zapsaným v katastru nemovitostí, v němž nebyla zapsána žádná poznámka spornosti a ani z jiných okolností nevyplývalo nic, co by dobrou víru stěžovatelky narušovalo. S vedlejší účastnicí a jejími tvrzeními byla podle ústavní stížnosti stěžovatelka poprvé konfrontována až v době po uzavření předmětné smlouvy a poté, kdy bylo její vlastnické právo již zapsáno do katastru nemovitostí, když byla stěžovatelka kontaktována vedlejší účastnicí s tvrzením, že ona je ve skutečnosti pravým vlastníkem Nemovitostí, které zdědila po p. Z., a že podpis na kupní smlouvě uzavřené mezi p. Z. a p. H. je padělaný.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem v řízení o žalobě o určení vlastnictví se vzájemným návrhem strany žalované rozhodl, že žaloba na určení, že vedlejší účastnice je vlastníkem Nemovitisti, se zamítá (výrok I.), určil, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem Nemovitostí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů řízení státu (výroky III. až V.). K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že vlastníkem Nemovitostí je vedlejší účastnice (výrok I.), ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem nemovitostí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů včetně nákladů řízení státu (výroky III. a IV.). K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně jeho v záhlaví označeným rozsudkem znovu rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se určuje, že vlastníkem Nemovitostí je vedlejší účastnice (výrok I.), ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem Nemovitostí (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů včetně nákladů řízení státu (výroky III. a IV.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

Za stěžejní námitku považuje Ústavní soud námitku posouzení věci odvolacím i dovolacím soudem v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, když Ústavní soud se obdobnou problematikou jako je věc projednávaná již zabýval např. i v nálezech sp. zn. I. ÚS 2219/11 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 a sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009, na které též správně poukazuje stěžovatelka.

Ústavní soud odkazoval i na nález sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009, v němž mimo jiné k problematice zápisu do katastru nemovitostí uvedl, že "vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení § 123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu." Podle tohoto nálezu lze závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu týkající se odstoupení od smlouvy "vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením." Tímto jiným důvodem zrušení kupní smlouvy byla přitom její absolutní neplatnost dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Ústavní soud uzavřel, že pokud se za dané situace obecné soudy otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly, porušily ve vztahu k němu čl. 11 Listiny, neboť nerespektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob. Z tohoto nálezu plyne široká ochrana dobré víry nabyvatele, jež musí být vždy pečlivě zkoumána vzhledem k individuálním okolnostem daného případu. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž podtrhl skutečnost, že přes kritiku tohoto nálezu Nejvyšším soudem není rozhodovací praxe Ústavního soudu v rozporu s právní úpravou, která je typická pro vyspělé demokratické země, v jejichž právní úpravě princip právní jistoty, ochrany vlastnického práva a práv IV. ÚS 402/15 10 nabytých v dobré víře vede k tomu, že je obvykle poskytována ochrana nabyvateli vlastnického práva (např. v Německu, Holandsku nebo Rakousku).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/11 ze dne 17. 4. 2014 pak Ústavní soud mimo jiné uvedl, že "Pokud obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti vůbec nepřistoupí - s tím, že jelikož nevlastník vlastnické právo na jiného platně nepřevést nemůže, ani tento nabyvatel vlastnické právo takto platně nabýt nemůže, nehledě na svou případnou dobrou víru - dopouštějí se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele. Při popsaném postupu totiž dochází k neopodstatněnému upřednostnění principu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla, jež na danou věc obecně také dopadá. Není-li toto pravidlo, tím spíše jde-li o pravidlo vyplývající z ústavních principů, vzato v úvahu, jedná se o svévoli, rozpornou i s principy spravedlivého procesu. Nadto v důsledku se pak konečné právní závěry soudu ocitají v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, jelikož z těchto nevyplývá neexistence nabyvatelovy dobré víry či naopak přítomnost konkrétních individuálních okolností odůvodňujících upřednostnění vlastnického práva původního vlastníka před právem na ochranu majetku dobrověrného nabyvatele v konkrétním případě; tyto skutečnosti totiž vůbec v řízení před soudem zjišťovány nejsou." Dále Ústavní soud uvedl, že, "i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ a že "Posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v takových případech v řízení před soudem zásadní význam. Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny)."

V nyní projednávané věci se odvolací ani dovolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatelky v podstatě vůbec nezabýval. Tyto soudy tedy ani nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu (nejen) výše uvedených nálezů Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily. Již tímto jejich postupem tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku.)

Právní posouzení věci uvedenými soudy pak nelze s ohledem na shora uvedené skutečnosti hodnotit jinak, než za rozporné se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a tedy za porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, čímž taktéž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku i práva na ochranu majetku.

S ohledem na výše popsaný zásah do práv stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušit.

Celé znění: http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/IV._US_402_15_an.pdf