Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Čepro, a.s. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci o vydání věcí nebo zaplacení peněžních částek a o procesním nástupnictví při singulární sukcesi na straně žalobce.Ústavní soud v tomto nálezu dospěl k závěru, že "obecný soud se dostatečně nezabýval možností postoupení pohledávky na účelem zneužití procesní úpravy, a proto porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Obecný soud by měl zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 394/05, kdy se obecné soudy odmítly zabývat tvrzením stěžovatelky o nedoručení poštovních zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny a odvolání stěžovatelky odmítly jako opožděně podané, čímž neposkytly stěžovatelce ochranu jejích ústavně zaručených základních práv). Obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici žalované stěžovatelky. Jestliže tak obecné soudy nepostupovaly, neposkytly, resp. ani se nepokusily poskytnout ochranu účastníku řízení, vyžadovanou ustanovením § 2 o. s. ř, z čehož lze dovodit i potenciál ústavněprávního přesahu."
V této souvislosti Ústavní soud připomíná své opakované tvrzení (srov. např. nález ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13, odst. 31), že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách právního předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.
Primárním cílem a smyslem civilního procesu je ochrana porušených nebo ohrožených subjektivních soukromých práv. Jestliže se obecné soudy při posuzování podmínek procesního nástupnictví soustředily toliko na zjišťování formálních předpokladů, stanovených v § 107a občanského soudního řádu, aniž by přitom věnovaly náležitou pozornost krajně podezřelým skutkovým okolnostem singulární sukcese, očividně svědčícím o zjevně protiprávním jednání, porušily tím základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces, garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků. Z vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí podle ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87952&pos=1&cnt=1&typ=result