Nejvyšší správní soud rozhodl v právní věci žalobce L.K. proti žalovanému Městskému soud v Praze v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o návrhu žalovaného na postup podle § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 34/2015.

Žalobou ze dne 10. 2. 2015 a jejím doplněním ze dne 13. 2. 2015 se žalobce domáhá, aby žalovanému bylo přikázáno do 15 dnů od právní moci rozsudku vyřídit žádost žalobce ze dne 17. 9. 2014 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Přípisem ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. Si 871/2014, žalovaný žalobci sdělil, že za poskytnutí informací uvedených pod bodem b) žádosti požaduje úhradu a poučil jej, že pokud příslušnou částku neuhradí na účet žalobce do 60 dnů ode dne obdržení přípisu, bude žádost odložena. Jelikož žalobce s uvedeným postupem nesouhlasil, podal k žalovanému Stížnost na postup při vyřizování žádosti ze dne 18. 11. 2014, Stížnost proti požadavku úhrady za poskytnutí informací ze dne 19. 11. 2014 a konečně žalobu uvedenou výše. ] Žalovaný následně podal Nejvyššímu správnímu soudu návrh na přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu podle § 9 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Odůvodnil jej tím, že žaloba směřuje proti samotnému žalovanému a žalobce požaduje poskytnutí informací, které se mimo jiné týkají soudců zařazených na úseku správního soudnictví. Proto jsou dle jeho názoru z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni všichni soudci specializovaných senátů žalovaného, a to se zřetelem na poměr k účastníkům. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 4 As 14/2004-70.

V tomto ohledu je vhodné poukázat i na obecnou právní zásadu "nemo iudex in causa sua", podle které nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci, a ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí subjekt. Tato obecná pravidla jsou obecně uznávána jako zásady spravedlnosti, a to i tehdy, jestliže nejsou normativně vyjádřena v pozitivním právu. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že jsou naplněny podmínky pro delegaci nutnou a věc přikázal Krajskému soudu v Praze. O přikázání tomuto soudu rozhodl z důvodu, že obvod tohoto krajského soudu sousedí s obvodem Městského soudu v Praze a že bydliště, resp. sídlo obou účastníků je v Praze.