Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R.O. proti rozsudku Nejvyššího soudu a proti výroku II. Městského soudu v Praze. Stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ze soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov ze dne 10. 11. 1981 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, přičemž trest vykonal v celkové délce 400 dnů.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2011 byl odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu Prešov zrušen s účinky na území České republiky a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovatel uplatnil u Ministerstva spravedlnosti, tedy vedlejšího účastníka, nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné věznění. Vedlejší účastník jeho nároku nevyhověl, proto se stěžovatel obrátil se žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2, který nejprve stěžovateli vyhověl a rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 18 C 247/2011-20 přiznal stěžovateli zadostiučinění ve výši 360 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Tuto částku stěžovateli vedlejší účastník také vyplatil, ovšem zároveň podal nejprve neúspěšně odvolání k Městskému soudu v Praze a poté úspěšně dovolání k Nejvyššímu soudu, který rozsudkem ze dne 21. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 417/2013-72 oba rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému řízení.

Ústavní soud judikoval, že nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy, totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit; nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své uplatnili nároky dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu.

S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelovo základní práva zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Porušení stěžovatelových práv shledal Ústavní soud toliko v samotném rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014 č. j. 70 Co 248/2014-97 nebyla náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu totiž stěžovatel nepředložil dostatečné odůvodnění, v čem by měla jeho protiústavnost spočívat, a ani Ústavní soud takovéto důvody neshledal, a proto mu nezbylo, než v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=88007&pos=1&cnt=1&typ=result