Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele L.K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž bylo stěžovatelce (v postavení obviněné) nařízeno vyšetření duševního stavu, proti němuž stěžovatelka podala stížnost, která byla zamítnuta jako neodůvodněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v daném řízení nebyly naplněny materiální předpoklady aplikace ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu, neboť nebyla prokázána nevyhnutelnost ani přiměřenost proti ní užitého procesního opatření, v jehož důsledku má být zasažena její osobní svoboda. Z odkazovaného spisového materiálu nevyplývá, že by ve věci ustanovený znalec byl dotazován, zda může na základě podkladů, jež má k dispozici, vypracovat požadovaný znalecký posudek, a na možnost nařízení jejího pozorování ve zdravotnickém ústavu nebyla v předvoláních ke znaleckému zkoumání upozorněna, resp. se jí v tomto směru nedostalo žádného poučení; nebyla ani řádně vyslechnuta, a dotázána na důvody odmítání spolupráce s ustanoveným znalcem. Takový postup považuje stěžovatelka s odkazem na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva za nezákonný a současně zasahující její základní práva garantovaná výše uvedenými ustanoveními Listiny a Úmluvy. Napadená usnesení, na jejichž základě obecné soudy nařídily její umístění do psychiatrické léčebny, považuje stěžovatelka též za nepřezkoumatelná a porušující princip kontradiktornosti řízení (resp. princip rovnosti zbraní); nejsou řádně (dostatečně) odůvodněna, a jejich závěry vycházejí pouze z vyjádření jedné procesní strany - státního zastupitelství, aniž by se jakkoli vypořádávala s námitkami jejími, což se zjevuje zvláště z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Ústavní soud judikoval následovně, ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo z nejvýznamnějších; pakliže Listina základních práv v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo zvláště uvážlivě zkoumáno, a možnosti jejich uplatnění vykládány restriktivně.
Takové aplikaci ustanovení § 116 odst. 2 tr. řádu, na jeho základě obecné soudy nařídily, aby obviněný byl pozorován za účelem vyšetření duševního stavu v psychiatrické léčebně, odpovídá, aby tomu předcházel výslech obviněného, a na jeho základě zjištěny důvody, pro které odmítá komunikovat s ustanoveným znalcem, a podobně je nezbytné opatřit odůvodněné stanovisko znalce, ze kterého bude zřejmé, že bez pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení spolehlivé diagnostické závěry učinit nelze. Je též třeba trvat i na tom, aby byl obviněný výslovně poučen o možnosti, že bude umístěn do zdravotnického ústavu, pakliže neposkytne součinnost s vypracování znaleckého posudku cestou vyšetření ambulantního. Rozhodující soud je povinen toto procesní opatření uvažovat rovněž z pohledu nezbytnosti ve vztahu k povaze a závažnosti vyšetřované trestné činnosti.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou, vyhověl jí a napadená usnesení obecných soudů zrušil.
Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=88009&pos=1&cnt=2&typ=result