Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. R 2) nezletilý T.R. a 3) nezletilý B.R. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 a rozsudku Městského soudu v Praze usnesení Krajského soud v Českých Budějovicích. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nevyhlásil rozsudek veřejně, ačkoliv výjimka z tohoto pravidla není přípustná, navíc k jeho "vyhlášení" došlo za stavu, kdy vůbec nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudce, vznesené dne 5. 12. 2013 stěžovatelem.

Soud ani nevyhověl návrhům stěžovatele, zejména návrhům na provedení důkazu znaleckými posudky ke zjištění kvality vztahu nezletilých dětí ke stěžovateli, aniž to soud dostatečně odůvodnil, a to ačkoliv těžištěm předmětného řízení je zájem nezletilých dětí; znalecké posudky navrhované stěžovatelem byly vypracovány znalci v oboru klinické psychologie-pedopsychologie, přičemž znalecké posudky opatřené z podnětu účastníka řízení jsou zásadně rovnocenné těm, které zpracuje znalec ustanovený soudem. Aniž tento postup soud řádně odůvodnil, při ústním jednání konaném dne 16. 12. 2013 a 23. 6. 2014 se nevypořádal s návrhy stěžovatele na provedení uvedených důkazů a následně v odůvodnění rozsudku soud předem devalvoval stěžovatelem označené znalecké posudky pomocí zástupných důvodů (znalec si nevyžádal spis ve věci, nekonzultoval věc s psychiatrem atd.). Dále soud neumožnil stěžovateli, aby se k důkazům prováděným při ústním jednání vyjádřil, v daném případě např. tím, že ačkoliv se stěžovatel z ústního jednání řádně předem omluvil a z jeho podání je zřejmá žádost, aby soud jednání odročil, soud přesto jednal a prováděl důkazy, čímž z výkonu těchto procesních práv a úkonů stěžovatele vyloučil. Soud neposkytl stěžovateli dostatečnou lhůtu a tedy fakticky možnost přednést ve věci svůj závěrečný návrh a při ústním jednání soud vyloučil nejméně v sedmi případech přítomnost veřejnosti, ačkoliv tento postup nebyl důvodný. Stěžovatel má za to, že byl rozhodnutím soudů obou stupňů zkrácen na svých základních právech, zejména že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rodiče na péči a výchovu vlastních dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. Rovněž tak bylo zasaženo do jeho základního práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.

Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena, veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Je pouze na příslušném soudu a soudci, jak tyto obavy eliminovat, např. tím, že bude posílena účast justiční stráže v soudní síni, nebo i jiným vhodným opatřením. Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit „utajené“ neboli tzv. kabinetní justici.

V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že předchozí (průběžné) vyloučení veřejnosti z jednání bylo dostatečně odůvodněné jak zájmy nezletilých dětí, zejména ochranou jejich soukromí, tak i zájmem na nerušeném průběhu jednání soudu. Jinak tomu však bylo v případě vyhlášení rozsudku. Nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen veřejně, nelze odůvodnit ani obavou o důstojný průběh tohoto vyhlášení, ani jinou závažnou skutečností, jež by v posuzovaném případě mohla vyvstat. Postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický a je pouze na příslušném soudu a soudci, jak případné obavy o průběh jednání soudu eliminovat, např. tím, že bude posílena účast justiční stráže v soudní síni, nebo jiným vhodným opatřením.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele 1) vyhověl a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Ústavní stížnost nezletilých stěžovatelů 2) a 3) byl nucen odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a návrh nepřípustný.

Celé znění: http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=87459&pos=1&cnt=2&typ=result