Stěžovatelé, Compas Capital Consult, s.r.o. a Město Otrokovice, se domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.12.2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.2.2009. Důvodem bylo dle názoru stěžovatelů porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotveného v článcích 36, odstavec 1, a 38, odstavec 2, LZPS, článku 6 Úmluvy a práva vlastnit majetek, zakotveného v článku 11, odstavec 1, a v Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Vedlejšími účastníky byly jak uvedené soudy, tak společnost Vodovody a kanalizace Zlín, a.s., jejíž jsou stěžovatelé akcionáři. V řízení obecných soudů se stěžovatelé bránili proti aktivitám společnosti v roce 2002 a následujících letech tím, že primárně navrhovali vyslovit neplatnost všech usnesení valné hromady společnosti ze dne 28.3.2006.
Stěžovatelé namítali zásah do jejich ústavních práv především pro porušení zásady vyloučení překvapivého rozhodnutí vrchního soudu, který potvrdil rozhodnutí první instance na základě zcela odlišného skutkového a právního závěru, aniž by stěžovatele před vydáním svého rozhodnutí o svém odlišném právním názoru poučil, čímž se zároveň dopustil porušení práva na řádné projednání. Vrchní soud dle stěžovatelů dále porušil jejich právo na požadavek obecných soudů vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo, když pominul mnohé důkazy provedené krajským soudem, což v důsledku mělo mít za následek porušení zákazu libovůle a nemožnost toto rozhodnutí přezkoumat, tedy porušil právo na přezkum rozhodnutí. Prvoinstanční i odvolací soud dle stěžovatelů navíc neuvedly, o jaké důkazní prostředky opírají svá skutková zjištění, čímž opět došlo k porušení zásady vyloučení překvapivého rozhodnutí, následné nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí a porušení práva na řádné odůvodnění. Nadto byla jejich rozhodnutí rozporná s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dle stěžovatelů v této věci pochybil, když porušil zásadu dvojinstačnosti řízení tím, že se k věci v odůvodnění odmítnutí dovolání vyjádřil s použitím zákona o obcích, což nižší soudy neprovedly, a stěžovatelům nedal prostor k vyjádření jejich stanovisek. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dále odkázal na rozhodnutí, jež na projednávaný případ vůbec nedopadají.
Co do domnělého porušení vlastnického práva (zde vlastnického práva k akciím) stěžovatelů došlo k neposkytnutí jeho řádné ochrany ze strany obecných soudů, když obecné soudy dopustily znehodnocení společnosti, jejíž jsou stěžovatelé menšinovými akcionáři (podíl 0,07% a 5,56%), hlasováním neoprávněných zástupců většinových akcionářů na valné hromadě dne 28.3.2006, která nebyla usnášeníschopná a jejíž rozhodnutí následně vedlo ke škodě stěžovatelů. V tomto případě obecné soudy aplikovaly právní úpravou zakotvenou pouze v obchodním zákoníku (účinného do 31.12.2013) a zcela opomněly použít zákon o obcích jako zvláštní právní úpravu (lex specialis), čímž také došlo k porušení práva Města Otrokovice na samosprávu dle článku 8, 100 a 101, odstavce 3 a 4 Ústavy ČR.
Ústavní soudu ČR se vyjádřil tak, že Nejvyšší soud selhal ve své funkci ochránce základních práv stěžovatelů, když nedostatečně ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatelů odůvodnil, proč se nezabýval v něm nastolenými otázkami právního významu a takové zásadní otázky odmítl posoudit. Ústavní soud ČR podotkl, že ač je posouzení důvodnosti dovolání na jen na úvaze Nejvyššího soudu, ten musí na všechny námitky dovolatelů reagovat, stručně se ke každé vyjádřit (odkaz na nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. I. ÚS 192/11) a s nastolenými právními (hmotně- i procesně - právními, ovšem ne skutkovými) otázkami se řádně vypořádat. Zároveň Ústavní soud ČR připomněl, že do posouzení dovolání Nejvyšším soudem může výjimečně zasáhnout, pokud se odmítnutím odepřena spravedlnost, což se v tomto řízení stalo a Nejvyšší soud se tak dopustil protiústavní svévole.
Dle Ústavního soudu ČR dále Nejvyšší soud nedostál své další funkce - sjednotitele judikatury nižších soudů. Úkolem Nejvyššího soudu tak mělo být rozpoznat a vyřešit klíčové právní otázky, které dosud v praxi nižších soudů nejsou vůbec řešeny a vyřešeny či jsou řešeny nejednotně, což v daném případě neučinil.
V tomto nálezu Ústavní soud ČR judikoval, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zaručené článkem 36, odstavec 1 LZPS a usnesení Nejvyššího soudu ČR v souladu s ustanovením § 82 zákona o Ústavním soudu zrušil s tím, že dovoláním stěžovatelů se bude Nejvyšší soud znovu zabývat.
Usnesení krajského a vrchního soudu nezrušil z důvodu minimalizace jeho zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud ČR také uvedl, že je úkolem Nejvyššího soudu sjednocovat a zdokonalovat judikaturu nižších soudů, k čemuž právě institut dovolání slouží, a Ústavní soud ČR není tím, kdo by měl plnit takové poslání namísto něj. Z tohoto důvodu by byl ústavní přezkum těchto rozhodnutí předčasný, a proto byla ta část ústavní stížnosti, která tato rozhodnutí napadala, posouzena jako nepřípustná a následně odmítnuta.
Celé znění na
http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/I._US_2723_13.pdf