Státní občanka Estonské republiky, paní Veronika Jüssi Osawe, podala dne 22.10.2010 k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku stížnost na základě znění článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka byla od roku 2005 provdána za nigerijského státního občana a jako manželé žili Kodani (Dánsko). O pár měsíců později se manželé odloučili a v roce 2006 podala stěžovatelka k okresnímu soudu návrh na zrušení manželství. Městský soud v Kodani uznal v roce 2007 tzv. zákonnou rozluku manželství. Dle dánského práva takové rozhodnutí neznamená rozvod manželství a manželství tak stále trvá.
V roce 2008 se stěžovatelka odstěhovala se svým novým partnerem, britským státním občanem, zpět do Estonska a porodila jeho dítě. Když mělo být dítě zapsáno do matriční knihy, bylo stěžovatelce úředníky sděleno, že dle ustanovení rodinného práva (Perekonnaseadus) po dobu trvání manželství nelze zapsat jako otce nikoho jiného, než manžela matky a i přes protesty stěžovatelky byl do rodného listu dítěte jako otec zapsán zákonný manžel stěžovatelky.
O rok později podala stěžovatelka k okresnímu soudu návrh na zrušení zápisu svého zákonného manžela jako otce dítěte. Stěžovatelka poznamenala, že svého zákonného manžela nemůže kontaktovat, protože na adrese bydliště uvedené v kodaňském registru obyvatel se manžel už nebydlí, místo jeho současného bydliště není stěžovatelce známo a vyzvala soud, aby předvolání manžela k soudu doručil prostřednictvím veřejné vyhlášky. Její požadavek byl soudem odmítnut a stěžovatelce byla určena třicetidenní lhůta pro uhrazení soudního poplatku a pro zjištění současného bydliště zákonného manžela stěžovatelky. Soud svůj postup odůvodnil zněním procesních ustanovení občanského zákona (Zsiviilkohtumenetluse seadustik), které v řízení ve věci určení otcovství vyžadují osobní účast stran, a proto musí být i předvolání k takovému řízení učiněno osobně. Kromě toho soud ve vyřizování požadavku nemůže pokračovat, pokud nezná bydliště jedné ze stran. Soud zároveň poznamenal, že strana má být vyslechnuta, v souladu s ustanovením směrnic ESD č. 1206/2001, v místě svého bydliště. Proto bylo nutné zjistit, kde se manžel stěžovatelky zdržuje. Vzhledem k jejich manželskému svazku, má stěžovatelka větší šanci na zjištění jeho bydliště prostřednictvím informací od jeho příbuzných, přátel či kolegů. Stěžovatelka podala proti tomu rozhodnutí stížnost, informovala soud o tom, že hledá svého zákonného manžela prostřednictvím dánské policie a požádala o prodloužení stanovené lhůty. Soud stížnost zamítl, ale požadavku o prodloužení lhůty vyhověl. Jelikož stěžovatelka nepodala soudu informace o bydlišti svého zákonného manžela a zároveň neuhradila jí vyměřený soudní poplatek, soud jednání o návrhu zastavil (2010). Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí neodvolala.
V květnu roku 2010 stěžovatelka podala k okresnímu soudu nový návrh, ve kterém se domáhala určení, že její nový partner je biologickým otcem jejich společného dítěte. Požádala soud, aby nařídil provedení testu DNA britskými úřady. Okresním soudem byl návrh odmítnut s tím, že by nebylo právně možné nařídit test otcovství jiné osoby, než je zavedena v rodném listě. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí odvolala k odvolacímu soudu v Talinnu, který odvolání zamítl. Stěžovatelky dovolání k vrchnímu soudu bylo odmítnuto. Soud zároveň poukázal na neskončené řízení o změně údaje o otci dítěte v rodném listě.
Stěžovatelka namítala porušení článku 6 odstavec 1 Úmluvy, kdy jí byl dle jejího názoru zabráněn přístup k soudu, když bylo odmítnuto její podání ohledně zápisu jejího zákonného manžela do rodného listu dítěte, jehož skutečným otcem je stěžovatelčin současný partner. Podání bylo dle stěžovatelky odmítnuto proto, že stěžovatelka nebyla schopná zjistit současné bydliště jejího zákonného manžela. Zároveň stěžovatelka poukázala na nepřiměřenou výši soudního poplatku.
Vnitrostátní soudy argumentovaly tím, že výše soudního poplatku byla standartní a vzhledem k případu a majetkovým poměrům stěžovatelky přiměřená. Nadto stěžovatelka nevyužila svého práva vznést požadavek na osvobození (částečné či úplné) od soudních poplatků. Zároveň vnitrostátní soudu rozhodly, že stěžovatelka nevyužila všech dostupných prostředků (sociální sítě, informace od příbuzných, známých či kolegů, nekontaktovala dánské úřady atp.) a pokud tak učinila, nebyly o tom soudy z její strany informovány. Pokud by totiž prokázala, že vynaložila veškeré možné úsilí k jeho nalezení, soudy by přistoupily k jeho hledání prostřednictvím veřejné vyhlášky. To se dle vnitrostátních soudů však nestalo.
ESLP konstatoval, že právo k přístupu k soudu není absolutní a může být omezeno právní úpravou jednotlivých států. V tomto směru je na vnitrostátních soudech, aby tyto mantinely určily. Dle ESLP nejsou omezení v přístupu k soudu dané vnitrostátními soudy v souladu s článkem 6 odstavcem 1 Úmluvy pouze v případě, pokud omezení nesledují legitimní cíl a není zde vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo. Soud dále rozhodl, že v případě druhé žaloby ze strany stěžovatelky, podané v květnu 2010, soud nemohl vzhledem k judikatuře určit otcovství jiné osoby než stěžovatelčina zákonného manžela, neboť nebyla dostatečně napadnuta nesprávnost takového zápisu. Zároveň není možné rozhodovat paralelně o dvou řízení v téže věci (zásada ne bis in idem).
ESLP rozhodl, že stěžovatelčino právo na přístup k soudu porušeno nebylo, protože stěžovatelka v případě první žaloby nevyčerpala všechny dostupné vnitrostátní prostředky pro sjednání nápravy tím, že nepodala dovolání. Vyřešení první věci bylo podmínkou pro zahájení druhého řízení. To se však vinou stěžovatelky nestalo.
Celé znění v originále na