Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.2.2015, sp.zn. I.ÚS 1171/14

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.1.2014, tak že usnesení zrušil pro zasažení do práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

 

Předmětem řízení před vrchním soudem bylo odvolání odpůrce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.8.2013, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření, tak že odpůrci se nařizuje zdržet se dovozu, prodeje, šíření a distribuce daných výrobků na území České republiky. Avšak Vrchní soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se odpůrci uvedená povinnost neukládá. Rozhodnutí soudu nižší instance označil za věcně nesprávné. Konstatoval, že ve sporu jde o střet dvou licenčních smluv. Jestliže nebyla platnost smluv, na jejich základě účastníci řízení svou činnost vykonávají, autoritativně posouzena, nelze přiznat právní ochranu pouze jedné z těchto smluv. Rovněž konstatoval, že není-li osvědčen nárok samotný, nejsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Stěžovatel namítal, že osvědčil existenci výhradní licence a z toho vyplývá, že případná existence jiné licence není možná.

K námitce porušení práva na zákonného soudce stěžovatel uvádí, že věc k vrchnímu soudu napadla dne 12.9.2013 a z tehdy platného rozvrhu práce soudu vyplývá, že senát 3 Cmo, který ve věci rozhodoval, měl v dané době přidělenu agendu odvolání ve věcech duševního vlastnictví a ochrany hospodářské soutěže, oproti tomu senát 3 Co měl přidělenou agendu odvolání ve věcech nároků vycházejících z autorského práva. Oproti tomu senát 3 Co měl přidělenou agendu odvolání ve věcech nároků vycházejících z autorského práva. Stěžovatel je přesvědčen, že předmětný spor se týká ochrany autorského práva. Vrchní soud ve svém vyjádření argumentoval, tím že pro přidělování věci je přihlíženo k tvrzení obsaženým v návrhu, přičemž, ta s ohledem na postavení účastníků coby soutěžitelů v hospodářské soutěži – přímých konkurentů na trhu- dostatečně odůvodňují závěr, že vytýkané jednání může být posouzeno jako jednání zakázané nekalé soutěže.

Jádrem posuzované věci byla otázka spočívající v posouzení jaký právní vztah je pro řešení sporu „prioritní“ – zda mezi soutěžiteli nebo s ohledem na povahu návrhu a sporu samotného, tedy ochrany práv stěžovatele z titulu držitele předmětné výhradní licence. Ústavní soud uznal, že v konfliktu stěžovatele a odpůrce jde o situaci, která může v případě prodeje předmětných výrobků, resp. jejich uvolnění do prodeje naplnit znaky nekalé soutěže. Stěžejní je však ve věci zodpovězení předběžné (prejudiciální) otázky, tedy o předběžnou otázku oprávněnosti rozšiřování díla, tedy o otázku shodnou se zněním petitu návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že se správné přidělení věci podle rozvrhu práce soudu stává někdy „hraničním“ problémem, závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva. V posuzované věci však má za to, že již vzhledem k jasně vymezenému „prvotnímu“ předmětu sporu, jímž je střet dvou licenčních smluv, dosáhlo porušení čl. 38 odst. 1 listiny ústavněprávní intenzitu.

Ústavní soud dále konstatoval, že stěžovatel dodržel též podmínku včasnosti uplatnění námitky porušení práva na zákonného soudce, jelikož o přidělení věci senátu 3 Cmo se stěžovatel dozvěděl až v okamžiku doručení rozhodnutí a efektivně brojit proti přidělení věci v rozporu s pravidly tehdy účinného rozvrhu práce soudu mohl až nyní podanou ústavní stížností.

Dle názoru Ústavního soudu je problematika ústavní garance nezávislosti soudu resp. práva na zákonného soudce, tedy procedury samotného přidělení věci podle pravidel obsažených v rozvrhu práce, dosud spíše opomíjenou oblastí, která si bezesporu zasluhuje pozornost.

Celé znění na http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/I._US_1171_14_pro_web.pdf