Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní o ústavní stížnosti stěžovatele M. V. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.5.2012, tak že oba zmíněné rozsudky zrušil pro porušení práva na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že posouzení věci obecnými soudy bylo provedeno v rozporu s výslovnou dikcí zákona, na jehož základě stěžovatel dovodil pasivní legitimaci města Kuřim. Žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po městu Kuřim zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup Městského úřadu Kuřim, však byla Okresním soudem Brno- venkov zamítnuta a odvolací soud, Krajský soud v Brně, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nevyšším soudem odmítnuto.

Ústavní soud došel k závěru, že došlo k porušení práv obsažených v Listině, byť z jiných důvodů než které uváděl v ústavní stížnosti stěžovatel. Soud prvního stupně posoudil žalobcovy nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že požadavek stěžovatele na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč odporuje dobrým mravům v situaci, kdy se stěžovatel záměrně vyhýbal splnění své povinnosti. Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak po právní stránce posoudil věc jinak s odůvodněním, že město Kuřim nebylo v této věci pasivně legitimováno. Ze stejných závěrů vycházel ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud.

Ústavní soud v tomto nálezu judikoval zejména, že: Podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění, (dále jen „o. s. ř.“), platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud I. stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl odvolací soud v souzené věci. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li „ve výroku“ věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. však má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v § 219a o. s. ř.), a také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud dále shledal, že postup odvolacího soudu taktéž nebyl v souladu s § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve smyslu kterého odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže jsou tu jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. V tomto případě odvolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo na straně žalovaného s účastníkem, který nebyl ve věci pasivně legitimován, bylo na místě zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Ústavní soud na závěr shrnul, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.

Celé znění na http://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/II._US_3330_13_an.pdf