Stěžovatel státní občan Republiky Chorvatsko, pan Davor Lonić podal dne 17.7.2013 v souladu s článkem 34 Úmluvy stížnost k ESLP stížnost, ve které se poukazoval na porušení článku 3 (zákaz mučení) a článku 13 (právo na účinné opravné prostředky) Úmluvy, jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces, obsažené v první a třetím odstavci článku 6 Úmluvy.
Dne 6.7.2009 byl stěžovatel Státním zastupitelstvím v Zadaru (Županijsko državno odvjetništvo u Zadru) obviněn ze znásilnění a sexuálního obtěžování nezletilého. Dne 23.4.2010 byl Krajským soudem v Zadaru ( Županijski sud u Zadru) uznán vinným z trojnásobného znásilnění, sexuálního styku s nezletilým a sexuálního obtěžování a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtrnácti let. Stěžovatel se dne 28.5.2010 odvolal k Nejvyššímu soudu Republiky Chorvatsko (Vrhovni sud Repulike Hrvatske), ve kterém poukázal na nedostatečné právní i skutkové důvody pro uložení trestu a na vecné i procesní nedostatky v průběhu soudního řízení i v rozsudku. Zvláště tvrdil, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k svědkům či je vyslechnout, kteří svědčili proti němu, čímž došlo k porušení práva na stejné podmínky u svědků svědčících proti a ve prospěch obviněného. Dále poukázal na znalecký posudek soudního psychologa, jenž nebyl dle jeho názoru řádně vypracován a postrádal relevantní argumentaci. Soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval jemu za vinu kladené trestné činy a nesprávnost jeho skutkových zjištění. Navrhoval, aby byl rozsudek prvostupňového soudu zrušen. Jednání dne 12.5.2011 před vrchním soudem proběhlo sice za přítomnosti obhájce stěžovatele, ale bez stěžovatele osobně a odvolání nebylo vyhověno, nicméně trest byl stěžovateli paradoxně snížen na 12 let.
Následně podal stěžovatel k Ústavnímu soudu Republiky Chorvatsko (Ústavní sud Republike Hrvatske) dne 4.7.2011 stížnost. Dle níž byl průběh odvolacího řízení v rozporu s judikaturou ESLP a porušena práva na spravedlivý proces, zejména právo na stejné podmínky u svědků svědčících proti a ve prospěch obviněného, právo na výslech svědků, právo na osobní účast v řízení a právo na možnost přípravy obhajoby v přiměřené době spojené s porušením zásady kontradiktornosti, když mu byla upřena možnost vyjádřit se k věci ve chvíli, když byla věc bez jeho vědomí postoupena Nejvyššímu státnímu zastupitelství Republiky Chorvatsko (Državno odvjetištvo Republike Hrvatske) a on se o takém procesním postupu dozvěděl až v průběhu odvolacího soudu. Ústavní stížnost byla dne 10.11.2011 odmítnuta.
Obsahem stížnosti k ESLP byla také stížnost na chování příslušných osob během jeho pobytu ve věznici. Stěžovatel byl původně vzat do vazby ve Věznici v Zadaru (Zatvor u Zadru), ale následně byl z důvody plné kapacity jeho převezení do vazby ve Věznici v Pule (Zatvor u Puli). O pobytu ve vazbě v Pule stěžovatel uvádí, že byl umístěn v prostoru 23m2 spolu s dalšími pěti až sedmi osobami. Vycházky mimo celu byly určeny na dvě hodiny denně. Podmínky pobytu popisuje stěžovatel jako tristní - nesnesitelná horka v létě, nefungující topení v zimě, možnost osobní hygieny jednou týdně, zkažené jídlo, jedna toalety v cele pro osm osob. Stěžovatel byl zcela odříznut od své rodiny, která žila v Bibinje (vzdálené 405 km od Puly). Stěžovatel proti jeho předání do Věznice v Pule, jakož i podmínkám v tomto zařízení, podal dne 29.9.2010 stížnost k Vězeňské správě ministerstva spravedlnosti spolu s požadavkem být přemístěn do Věznice v Zadaru. Jeho stížnost byla zamítnuta a žádost o převoz odepřena s tím, že kapacity Věznice v Zadaru je naplněna.
2.4.2011 podal stěžovatel stížnost k ombudsmanovi (Pucki pravobranitelj). Ten se stížností zabýval a zjistil, že počet zadržených a odsouzených v Pule byl vyšší než v Zadaru. Paralelně byl vynesen odsuzující rozsudek a stěžovatel byl převezen do Věznice v Záhřebu (Zatvor u Zagrebu), kde nastoupil do výkonu trestu.
ESLP stížnost co do porušení článků 3 a 13 Úmluvy uznal jako opodstatněnou. K pobytu v zařízeních omezujících osobní svobody jednotlivce se ESLP vyjádřil tak, že i přes represivní charakter takových zařízení musí být osoba zadržena v podmínkách, které jsou v souladu s úctou k lidské důstojnosti a míra překročení nevyhnutelného zásahu do osobní svobody jednotlivce nesmí narušovat zdraví a základní lidské potřeby. Dále ESLP vymezil tři prvky pro uplatnění článku 3 Úmluvy – vlastní místo na spaní v cele, prostor v cele minimálně 3 m2 na osobu, osoby se mohou v cele volně pohybovat.
Stížnost co do porušení prvního a třetího odstavce článku 6 Úmluvy soud uznal rovněž jako opodstatněnou. V této souvislosti ESLP poukázal na rozsudek ve věci Zahirović proti Chorvatsku ze dne 25.4.2014, č.58590/11, kde uvedl, že zásada rovnosti zbraní je jedním z požadavků spravedlivého procesu, ač v širším pojetí. Právo rovnosti zbraní před soudem v trestním řízení znamená, že obě strany musí mít možnost seznámit se se všemi okolnostmi a vyjádřit se k připomínkám a důkazům podaných druhou stranou. Bez ohledu na to, jak je tato zásada upravena v právu jednotlivého státu musí být zajištěno, že protistrana bude informována o všech procesních podáních a bude mít možnost se k nim vyjádřit. Právo kontradiktornosti řízení je tak porušeno, když je jedna ze stran znevýhodněna a jedné ze stran je upřena možnost vyjádřit se k důkazům a podáním, čímž je omezena v možnosti ovlivnit řízení ve svůj prospěch.
Celé znění na
http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/Pages/search.aspx#{"itemid":["001-148284"]}