Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti P.L. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26.3.2014. Ústavní soud ČR tento napadený rozsudek zrušil.
Předmětem rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako soudu odvolacího bylo svěření nezletilé N. do péče matky. Tomuto rozhodnutí předcházela řízení před Okresním soudem v Kroměříži v letech 2011 a 2013, kdy tento prvoinstanční soud svěřil N. nejprve do střídavé péče obou rodičů a následně do výchovy stěžovatele-otce P.L.
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, když odvolací soud neprovedl dostatečné dokazování, ze kterého by zjistil, že je skutečně v zájmu N. změnit výchovné prostředí, tedy změnu péče otce na péči matky. Odvolací soud dle stěžovatele rovněž ve svém rozhodnutí nebral v potaz výsledky znaleckých posudkům, které analyzovaly vztah N. jak k otci, tak k matce. K této námitce se odvolací soud vyjádřil tak, že dle jeho názoru nebyla odvolacím soudem posuzována vůbec. Nadto dle Ústavního soudu ČR odvolací soud pochybil, když nijak nezkoumal případnou změnu vztahů mezi N. a jejími rodiči a jejich případně jejich novými partnery, tedy celkový vývoj rodinných vztahů a oproti roku 2011, kdy se vypracovávaly znalecké posudky. Odvolací soud nevzal ani v potaz skutečnost, že se matka přestěhovala do jiného města a „vytrhla“ tak nezletilou N. z prostředí, ve kterém se jí oproti současnému prostředí v místě bydliště matky prokazatelně líbilo, byla spokojena a měla optimální a pro ni vhodné zázemí. Dále nebylo přihlédnuto ke zprávě mateřské školky, kterou po rozhodnutí odvolacího soudu a přestěhování se k matce N. začala navštěvovat, že se N. ve školce nelíbí a nemá zde kamarády. Jediným opěrným argumentem odvolacího soudu byla skutečnost, že otec má časově náročné zaměstnání a N. tedy tráví tak čas s jinými rodinnými příslušníky.
Odvolací soud dle názoru Ústavního soudu ČR zatížil své rozhodnutí vadou, když ve věci rozhodl bez přihlédnutí k jednoznačným výsledkům provedeného dokazování a případné další dokazování neprovedl vůbec. Ústavní soud ČR vytkl odvolacímu soudu, že dostatečně nezohlednil zájmy dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů, když dle jednoznačných výsledků dokazování má nezletilá N. lepší vztahy k otci-stěžovateli a jeho nové partnerce a v místě jeho bydliště vhodnější zázemí pro její další vývoj. Zásadním argumentem v této věci bylo rozhodnutí, že „není možné, aby jeden z rodičů byl omezen na svých rodičovských právech pouze z důvodu výkonu povolání a s tím souvisejícím rozsahem a rozvrhem pracovní doby, který, byť není v současnosti výjimečný, není také úplně standardní.“ Ústavní soud ČR argument odvolacího soudu hodnotil jako diskriminační.
Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pro zásah základního práva otce-stěžovatele na spravedlivý proces a na výchovu a péči o dítě, tedy pro zásah do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušil.
Celé znění na
http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=85486&pos=15&cnt=15&typ=result